We do not become a monster

in order to defeat a monster…

Život přináší mnohá překvapení a dnešní den snad přinesl — alespoň na čas — úlevu od maniodepresivních stavů. Stačily dva dny a malý kamínek na srdci se jako zásahem ultrazvuku roztříštil na milión malých kousíčků, které se velkou úlevou vyplavují z těla ven.

Hodně tomu pomohl nečekaný-nezvaný (nu dobrá, měl sem pocit, že se něco semele) host na ajsíkjů. Opakování sice není matka moudrostli nýbrž studia, ale žádnej učenej přece z nebe nespad. A v mém případě to platí dvojnásob. I proto mě zjištění, že někteří lidé se za necelý rok nezměnili, vrátilo do správných kolejí. Stačilo k tomu jen malé naťuknutí a temná strana síly se projevila v množství víc než malém.

Kolik síry, pravděpodobně úmyslného nepochopení, obviňování a za vztekem schovaného neštěstí se dá vložit do pár vět. Nene, nebavím se na úkor cizího neštěstí, ani se nemstím. Taky jsem se nijak vehementně neobhajoval, ačkoliv morální právo bych na to měl. Ale na morálku sere pes. A proč taky přistupovat na jejich hru. Každý přece musí počítat s tím, že když přetáhl na svou stranu takovéhle „kamarády“, tak si je dřív nebo později užije se vším všudy. But I can dream/So I dream out loud/I know that my time is coming 'round — So I won't let the bastards grind me down…

Takže tím to zase na chvíli považuju za uzavřené a už bych se o tom nebavil ;). Za zmínku totiž stojí lepší věci. Třeba mail a příspěvek, které částečně vznikly jako reakce na můj minulý spot, a moc mě potěšily. Sám jsem totiž výjimečně měl lehounce samolibý pocit, že tentokrát se mi konečně povedlo vyjádřit to, co cítím a co mě trápí, aniž bych zabředl do obvyklého sebemrskačství a patosu. Takže eště raz — děkuju!

No a večer s frau direktor? Prima. Mirek s námi kvůli své nemoci nešel, ale jeho duch byl přítomen celou dobu. Stejně jako výhružka, že jestli s jeho sestřičkou něco provedeme, tak na nás vezme kulovnici. Těžká váha je navíc stejně film, na který bych šel jedině do kina, takže nebylo proč ustupovat. Krev, rány, pot a emoce z plátna přímo stříkají, ale tentorkát jsem si to zkrátka užil. I přesto, že René Zellweger je prostě v každé další roli jen další variace na zoufalou Bridget a že jí vážnou nemůžete brát vážně. Vážně!

Později jsem nad druhou sklenkou Lambrusca pochopil, čeho se Mirek — napůl v legraci — bál. Direktorka mu totiž už pár kamarádů — minimálně dočasně — „odloudila“. Ale tentokrát se strachovat nemusí, i když připouštím, že by mohla být můj typ. Chytrá a pěkná, vtipná a přemýšlivá, křehká i ostrá. Dospělá ženská i andělská mrcha ;). A samozřejmě zadaná. Zatím to ale vypadá slibně. Pokračování krásného přátelství a rovnocenný vztah z půjčovny.

Jen nerozumím tomu, proč se mi posledni dobou stále častěji stává, že mne tyhle skvělé holky před sebou varují. Víš, je mi s tebou fakt skvěle, ale nerada bych, aby sis to nějak špatně vyložil a působilo ti to problémy. Říká snad můj nápis na čele: Pozor, zamilovávám se do zadaných a trápím se tím? Jasně, jsem otevřený, vřelý, bezprostřední a investuji. Ale tenhle pocit fakt nemám…

What we have we're gonna keep... always
What we've lost we don't need... always
What is it that won't let you sleep... always

You say come to know yourself... always
Don't find yourself in someone else... always
And always wear a safety belt... always
Wait for me I'm running late... always
This is the moment that we share... for always