Somewhere over the rainbow

where troubles melt like lemon drops…

Je to pár minut, co jsem vystoupil z noční tramvaje a obklopila mne tma a hustá mlha. Roztomilý paradox, poslední dobou se zdá být život mnohem jasnější. Všechno to začalo, nebo lépe řečeno skončilo, v ono úterý, které pro naší potřebu opatříme hodnotícím přívlastkem užitečné…

Ona taková pořádná katarze je někdy víc než všechno porozumění světa. No, možná… Nevím. Nicméně vím, že od následujícího dne — a nabyté právo zaškrtávat kolonku dosažené vzdělání VŠ v tom evidentně příliš velkou roli nehraje — je něco podstatného jinak. A na delší manický stav to nevypadá…

A je už jedno, jestli ty divné tři týdny odstartovala nějaká konkrétní událost (sraz?), setkání, nebo jestli to byl jen doznívající flashback. O osm dní později už vím, že je to pryč. Cítím se neobvykle klidný, silný a jediné, co mi dává zabrat, je práce. A tak to má být. Nebo ne. Nemá. Ale je je to pořád nejmenší — a v celku přijatelné — zlo.

Tenhle příspěvek je vlastně jen a jen pro mě. Abych si připomněl, jaký to je pocit pořádně se po týdnu vyspat. Jak příjemné je zjištění, že to, co v kanceláři cítím už pár měsíců, začali kapírovat i někteří další. A že moje instikty zase spolehlivě fungují a je důležité se na ně spoléhat. A někde v dálce snad zvoní zvony…