Mladý a neklidný...

aneb první díl monumetální blogonovely....

Poslední dva dny byly opravdu, ale opravdu hektické. Po víkendu stráveném převážně nad závěrečnou školní prací a příjemně hekticky-pracovním pondělkem nastaly krušné časy — v úterý jsem po necelých 6 hodinách spánku vstával v nelidských 6:30, abych stihl vyrobit kontrolní vzorky a doručit je do osmi do laboratoře nemocnice na kraji města. Cesta „noční“ MHD mi způsobila takřka kulturní šok, ve čtvrt na osm jsem metrem nejel už řadu let. Málem sem zapomněl soupravy po dveře našlapané tlačícími se hloučky středoškoláku a ospale otrávených zaměstnanců spěchajících vydělávat na bydlení, baštu a blesk… Do špitálu sem dorazil krátce před půl osmou a před laboratoří byla ohromná fronta lidí čekající na odebrání rozličných vzorků tělních tekutin a tkání. Naštěstí šla kolem milá pracvnice v bílém plášti a latexových rukavicích, a moje poklady v plastových tubách ochotně převzala, ale bohužel i hlastitě okomentovala. Honem pryč!

Honem do práce a na skvoš, byl jsem v dobré formě, ale při jedné skvostné výměně jsem si nepříjemně hnul se zápěstím. Nu, snad se to do nedělní partie s kamarádkou-novinářkou zahojí a vyhnu se slibovanému natrhnutí prdele. Odpoledne jsem se po letech znovu vrátil na akademickou půdu — přímo do svatostánku zvaného ústřední pobočka městské knihovny. Nasadil jsem zádumčivě-intelektuální výraz a jal se vyledávat potřebné svazky. Ale ouha! Můj účet byl zablokován kvůli dlužné částce, takže mi nezbylo nic jiného, než se vydat do pokladny a onen astronomický dluh — 2,50 káčé včetně penále — neprodleně uhradit. V tu chvíli se samozřejmě toálně zbortila celá počítačová síť a mě to stálo takřka hodinu času. Nu, což. Dluh jsem uhradil, knihy vypůjčil, zasedl do lavic mezi skutečné intelektuály, vyndal notebook a 4 hodiny poctivě datloval.

Tak neobvyklý záchvat píle jsem musel bezezbytku využít — bůh ví, kdy se zas objeví — a tak jsem se po zavíračce rozjel se zbytkem knih do svého hnízdečka a pokračoval do hluboké noci. Asi ve dvě ráno se přihlásil o slovo žaludek, celý den plněný jen kolou a krabičkou cigaret. Dva bohatě obložené chleby měly všechno napravit. Lačně jsem otevřel ústa, hladově se zakousl do obzvláště čerstvého krajíce a pak se ozval zlověstné křupnutí. Můj nejmilovanější zub, díky kterému jsem strávil nejednu příjemnou chvíli s mojí zubařkou, se se mnou definitivně rozloučil a praskl vedví. Paráda!

To be continued…