Mladý a bezzubý...

... jak ten příběh pokračuje?

Zcela prozaicky — v lehkém šoku jsem doběhl do koupelny, vypláchl z úst zbytky záškodnického chleba a jal se zkoumat škody na žvýkacím ústrojí. Původní přehnaně optimistický odhad — ulomená plomba — se ukázal jako špatný, po důkladnějším ohledání pomocí jazyku a skříňového zrdcadla v předsíni, jsem odhalil skutečný rozsah škod. Moje milovaná pětka vlevo nahoře, z níž po letech usilovné péče mé milé zubařky zbyla pouze vnější kostra tvaru V a tuna nezávadné výplně, se rozlomila u kořene vedví. No, prima. Zítra to musím bezpodmínečně vyřešit, jinak se dočkám milého dárku v podobě bolestivého zánětu. Jenže, jenže — jak mohu opustit budoár, když mají zítra přijít předělávat kohouty u topení a všechny byty mají být po celý den přístupné? S těžkým srdcem jsem dokončil subtéma své brilatní školní práce a ulehl...

Ráno jsem otevřel oči a bylo, jakjinak, 7:26. Otočil jsem se na posteli a spal dál, do půl deváté. Pak jsem vyrazil ven, abych obstaral zásoby jídla a kuřiva na celý den a zaplatil složenku za internet, kterou můj drahý spolubydlící opět nestačil zaplatit. Zpátky doma jsem po telefonu uprosil milého pána na horké lince, aby nás ještě neodpojoval, a poté vyčkával příchodu topičů. Devět — nic, půl desáté — pořád nic.... Ve čtvrt na jedenáct už jsem to nevydržel a vyrazil za milou postarší sousedkou, která sice takřka nevychází, ale o dění v domě má dokonalý přehled. Zazvonil jsem smluveným signálem, chvíli nic a pak se pootevřeli dveře a tam stála ona jen v růžové plachetce. Copak si přejete, milý pane Džounsi? Ále, jen sem se chtěl zeptat, jestli nevíte něco o těch řemeslnících, co maji přijít měnit kohouty u topení: Nevíte o nich něco? Ano, ano, jsou to moc příjemní a šikovní mladíci, nemusíte se bát, je na ně spoleh. Ale vždyť už je skoro půl jedenácté a já musím jet k zubařce, kde je najdu, abych se s nimi dohodl? S nimi se dohodnete snadno, jsou rozumní... Mám tu někde jejich telefonní číslo, určitě jim zavolejte, aby s tím příští týden počítali. Příští týden, PŘÍŠTÍ TÝDEN? Ano, snad jste nemyslel, že je to už dneska.... Aaarhg, ne, děkuji, nashledanou. Krása — půldne v tahu. Tak honem k zubaři...

Bože muj, proč mají ty nejlepší doktoři ordinace v největších zapadákovech? Slabá hodinka cesty a poprvé po dvou dnech se na mě usmálo štěstí — čekárna byla prázdná. Za chvíli už vykoukla doktorka a milým hlasem zaševelila: Ale to se podívejme, pan Džouns, copak tu děláte, vždyť jste tu byl před týdnem, to jsme vám asi museli chybět! VZ posledních sil jsem se vyškrábal do mučícího křesla a s otevřenými ústy očekával neúprosný verdikt: Nojo, co se dá dělat, to musí ven. Dám vám dvě injekce a nic neucíte. Není nad rodinného lékaře, zná vás líp než vlastní táta, obzvlášť když ho také řadu let úspěšně trýznil. Dnes sem ale její milosrdenství musel odmítnout, po dvou injekcích, 6 hodinách spánku a s lačným žaludkem bych neudělal vůbec nic... Takže jsem jí přesvědčit, že to vezmem na ostro. Znovu otevřel ústa, zatnul zuby a skrze široce přivřené oči sledoval obří kleště, jak míří do mých úst, páčíl, tahají, křup, tupá bolest a zub je venku...

Po cestě domů jsem si příjemně zakrvácel 4 papírové kapesníky a s kráterem o velikosti menšího okresního města zasedl k práci... Snaha byla, ale únava a vyčerpání z tak velké ztráty krve mne snadno porazily. Prospal sem skoro celé odpoledne, Dawsonův svět, Simpsons, Chicago Hope, Pohotovost, Přátele a M.A.S.H. Z posledních zbytků sil jsem si uvařil kašovitou kaši a za důkladného proplachování úst Ginem napsal dalších pět stránek. Ve dvanáct jsem se chystal konečně v klidu spočinout, jenže to by nesměl dorazit již tradičně opilý Dan. Zahnal jsem ho do postele, sám znovu ulehl, ale ouha, únava byla najednou tatam. Ještěže veřejnopráci dávají Přátele každou noc od půl druhé… Ve čtvrtek vstávám v půl osmé, takže sbohem pokojný a délenežšesthodintrvající spánku. Možná příště...

P. P. S. (Paranoic Post Scriptum) Řada událostí, osob a zubů je skutečných, takže pokud náhodou tušíte, kdo jsem, nebo jste se dokonce v předchozích řádcích poznali, a máte neodkladnou potřebu se s tím někomu svěřit, svěřte to, prosím, nejprve mně. Děkuju.