Wake me up before you go-go…

Hlavně se teď neprobudit!!!

Začalo to někdy v půlce prosince, když u nás v domě začli brutálně topit a na mě lezla chřipka. Každé ráno sem se budil v kaluži potu. Přes Vánoce jsem se sice vykurýroval, ale problém nezmizel. A poslední tři týdny si to teprve plně uvědomuju — každé ráno se sám od sebe vzbudím mezi 7:24 a 7:32. Ať jdu spát kdykoliv, ať vstávám kdykoliv, vždycky mě něco probudí ve stejnou dobu. Když se hodně snažím, tak zase usnu, ale není to prostě ono...

Je to opravdu zvláštní. Nikdy sem neměl se spaním po ránu problém, spíše naopak. Posledních 4–5 let jsem pravidelně vstávával nejdříve v devět, spíš později. Poslední půlrok jsem často musel vstávat v osm, ale nezvykl sem si. Tak kde se tohle sakra vzalo? Dlouho jsem si myslel, že to je třebas špatným vzduchem od ústředního topení, a tak jsem začal používat odpařovače, ale nic. Před spaním větrám jako blázen, ale nic. Nevzbudí mě budík spolubydlícího, ani to, jak ráno rejdí po kuchyni a koupelně, nevzbudí mne hluk z ulice ani v domě. Asi bych měl prozkoumat, jestli se mi pod postelí nevytvořila nějaká geopatogenní zóna, jestli mě někdo neproklel, neuřkl, nebo jestli jsem se dokonce nestal terčem každonočních únosů mimozemšťanů. Mám pocit, jako by mi někdo do mozku přidal budík, který každé ráno, ve stejnou dobu, náhodně vyhrabe něco z podvědomí a oblaží mě tím. Občas se vzbudím s pocitem, že jsem v půlce konverzace s někým, nebo že někde něco zařizuju, jindy bych přísahal, že už je poledne a já zaspal... Ale většinou to je stejné, skoro živý sen, kdy něco řeším, s někým mluvím, až se z toho probudím. Třeba dneska: spím a najednou slyším, jak mi zvoní telefon, jak ho zvedám a těžce říkám haló, ale ten člověk to mezitím položil. A to už se slyším, protože jsem se tím probudil. Otevřu oči, šátrám po telefonu, nic. Pracně zaostřím na budík — neomylně — 7:28.

Už sem vyzkoušel všechno možné, opít se, neopít se, spát s hudbou, s televizí, ale výsledek je vždy krutě stejný. Jediné řešení je nasnadě — vstávat v půl osmé. Nebo možná chvíli předtím, aby mě zas jednou vzbudil odporně vlezlý pískot budíku. Moc mi to chybí…