Kiss me

now i’m older

Zpátky doma. Po tříměsíčním provizoriu jsme zpátky v naší zašívárně. Ani mi nedocházelo, jak mi ten klid scházel. Ano, jsem lehce autistický a taky mám poruchu soustředění, obzvlášť když neuplyne ani 20 minut, aby někdo nepřišel/případně já nemusel pro každou maličkost přejít půlku patra. A mít za dvěma skly největší koncetraci něžného pohlaví v okolí mi taky ke koncenraci rozhodně nepřispělo.

Oťukávací fázi mám snad za téměř sebou. Už vím, co od koho čekat, kdy bojovat a kdy naopak neodmlouvat. A že metoda kobercových náletu vede většinou k tomu, že jste za plašana. Všemu paradoxně pomohl malý průser. Není důležité, jak vznikl a ani není důležité, kdo všechno z hlídacích psů selhal. Hlavní pro mě totiž je, co se stalo, nebo lépe řečeno nestalo, potom.

Krom pár vtípků a pár lehounce jedovatých pošťouchnutí od lidí, co mi (nám) to trochu přáli, nepřišel z vyšších sfér ani náznak zloby či výčitek. Jen jedna otázka. Co je potřeba udělat, aby se to už příště nestalo. Takže krom neporušené anální integrity (to be concluded...) mi spadl další kámen ze srdce. Lehká křečovitost, která mě provází od minulé akvizice, mě — zdá se — začíná pomalu opouštět.

Já vím, nic moc objevného pro lidstvo. Protože tyhle každodennosti jsou opravdu jednoduché, pokud si je člověk přílišným spekulováním nekomplikuje. Ale pro mě docela velkej krok. Není to extra důvod být na sebe pyšný. Jen jsem zase o trochu spokojenější a klidnější a to se v místě, kde trávím tolik času, docela šikne. A nejen v pracovních záležitostech...