Oh one more drink and then I'll go

What happened to the story that I wrote?

Dokážeš si představit Balaton?
Zavři oči. Cítíš lehkej vánek, vodu, co ti omejvá kotníky. Slyšíš, jak šumí...
Jako v Pupendu? Poslouchej!
A tam jsem já. A nikam dál se už nedostanu.
Ale ty, ty se můžeš rozhodnout.
Jestli se nevydat třeba do austrálie, surfovat na velký nádherný pláži.
Nebo zůstat. Anebo nechat ten písek změnit v bahno.
Ale musíš si to konečně uvědomit. A pak udělat, co se ti zlíbí.

Pan Džouns mi zaklepal na dveře v jednoho letního večera před dvěma lety. Tehdy jsem jsem ještě moc netušil, co si s ním počnu, ale něco mi říkalo, že když mu nabídnu přístřeší, nebudu litovat. A taky ne. Nová práce, kamarádi a zážitky, které si budu pamatovat nadosmrti. (Vzpomínáte třeba na taneček na palačinkové střeše a dvě árie z operety Zwíře nemá kuchyň.)

Od jara ale moje maniodepresivní sinusoida nabírá nezvykle stoupající tendenci a navíc mě práce zaměstnává jako nikdy v životě — ve skutečnosti se nadřu neskonale míň, ale ta hlava, co ta musí udržet informací. Po večerech a víkendech vypínám jak to jen jde.

A tak mi můj věrnej Džouns docela osaměl. Tak trochu nevím, co si s ním počít. Svůj úkol splnil a v novém seriálu to má těžký. Vždyť ty poslední nabité týdny nemůžu jen tak přeskočit, ale taky vím, že už je nikdy nedám dohromady. A o práci nesmíme ani naznačovat, proto děláme (písk).

Posledních pár dní spolu po večerech před usnutím sedíme a přemýšlíme, co dál. Kde a JAK znova začít. A protože jsem kromě pohodlnosti ještě línej, dohodli jsme se, že si to prohodíme. Odteďka mu budu já vyprávět a on bude zapisovat. Stejně nemá na práci nic jínýho, než se mi šťourat v hlavě, tak ať se snaží... Jen to chvíli potrvá, než dáme dohromady pilotní díl.

Takže: Pan Džouns se brzy vrátí v Třech stranách každého příběhu...