Zapalovač, co byl skoro za polárním kruhem

Can they climb this mountain? I don’t know...

Za tři týdny několik tisíc kilometrů. A včera večer vypadali tak šťastně. Že by se buldoček konečně rozhodla? Tyvole džounsi, to bylo naprostý peklo, furt sme se hádali. Představ si, že trávíš tři tejdny v pustině s bandou vidláckejch kotlíkářů a tvůj kluk se chová jako největší z nich.

Chjo. Ale aspoň jsem se dozvěděl všechno, co jsem kdy chtěl vědět o sobech, laponích co je pasou, polárních dnech a nocích, kajakování na jezeře větším než Bodamsee a že nejtepleji bylo samozřejmě v oslu. Na oplátku jsem polárním badatelům poskytl kompletní zpravodajský servis z domova, sportu, kultury a samozřejmě i obligátní štěňátka lachtana tichomořského ze staroboleslavské Zoo.

A jak se sklenice po půllitrech vyprazdňovaly, přidával jsem další a další historky, až se mi zasekla jehla v jukeboxu. Zrovinka ve chvíli, kdy se na displeji mého telefonu rozsvítila zpráva Lidi by měli mluvit jen, když mají co říct. Škoda že si to většina z nich neuvědomuje. Rozumím, odpověděl jsem.

A když jsme srovnali účet, dotáhl jsem oba výletníky k sobě do bažiny, nalil jim růžové s klokanem (ha, je zpátky!), potěšil plyšovým sobem z ikea, infikoval Lostem a po Dogma(tu?) (Sakra, chce zastavit dva padlý anděle, aby se nevrátili zpátky do nebe. To myslí jako nás dva? Ne, to myslí dva jiný zkurvený anděle, co se chtěj’ vrátit domů) je konečně poslal domů. Šifru M. L. měl točit Kevin Smith!

Ale to skorodomácí Kung Pao bylo skvělý, šimralo mě v bříšku ještě když jsem zalejzal na kutě. A můj ztracený, oplakaný, sprostě ukradený zapalovač (zapomněl sis ho u nás před měsícem) mi o těch dalekých krajích šeptal do ouška celou noc...