Doufám, že už koketuješ s tou blonckou…

… co má v ruce ten velkej knipl vod tramvaje :).

Seděli jsme takhle s Dannym na zahrádce v jediném teplým-jídlem-i-večer-za-rozumnou-cenu-oplývajícím podniku na výstavišti, pomalu se šeřilo, všude kolem svítily bíložluté kulovité lampy a malá zelená kobylka nam zmateně pobíhala po stole.

Tentokráte Danny večeřel (řízek!) a já si pochutnával na prasátku na žampionech ve smetanové omáčce, která ještě v dnešním příběhu sehraje podstatnou úlohu. Plánovali jsme, jak v támhletom domku pod kopcem budem mít každej svýho meka, do týhle hospody že budem’ chodit na oběd, koupíme si ve stejnym baráku v bubenči každej svůj mezonet a celá Praha nám pak bude ukradená. I ten staráč byl dneska večír lepší než obvykle...

A pak jsme prošli kolem křižík-Springbrunnen, kde stojej’ u vchodu pořád ty stejný gumy jako před osmy lety a na chvíli se zastavili v bejvalý stromovka music garden — teď se honosí názvem Dancing garden a voplůtkovanym betonovým parketem — kde znuděně sedělo asi 20 pijáků a pokérovaná vožralá mánička míchala z jednoho cédéčka písničky s nekonečnejma sólíčkama. Ty kytaristy snad platili vod hodiny, povídá Danny.

A já se smál a smál a věděl jsem, že je vlastně fuk jestli se uvidíme zítra nebo za tři týdny, na koncertě nebo na záchodcích na hlaváku, protože vždycky si budem mít co říct a bude nám spolu prima. A jednou, až budem starý, vodulý a plešatý a budem někde s rodinkama na dovolený a naše manželky půjdou uložit děcka, tak my budem dál sedět u vohýnku, dopíjet poslední plzničku a nostalgicky ale přeci vesele vzpomínat na položenej kabel za trafikou ve vršovicích, na koncert U2 co jsme si pouštěli místo práce 24. prosince ve 2 ráno, na vítěznej fandící tým z klamovky, nudný depešáky v sazce, kytku pro držku koupenou ve 2 ráno na benzínce, bacardi zapíjený bacardi s kolou, medvědí tlapy, boba co se za nás porval v abatonu, káju saudka, řízky u slámů a ukradenej příborník...

A pak se vyčůráme do ohně a já si přitom kvůli žaludečním vředům v pokročilém stádiu uprdnu to tmy, jako tenkrát, když jsem s břichem napěchovaným smetanovo-žampiónovou omáčkou sprintoval 200 metrů na tramvaj.