Co bych dělal

s dvaceti milióny v použitých desetikorunách?

Zlatá horečka stoupá, kromě dalšího teplotního rekordu se dnes hraje o jackpot v hodnotě 119 míčů. Ještěže jsem tak skromný. Nechci žít o pár rovnoběžek jinde, mít hospodu s denním menu pivo–špagety–kečup, být v kůži nejkrásnější kolegyně, natožpak restaurovat restauraci na kopci z osmdesátých let. Co bych si s tak nezralým geologickým útvarem počal.

Mně by stačilo milionů dvacet. Pak bych překous i to, že tahle doba není nic pro mě a koupil si byt blízko práce a skvošových kurtů. Nemusel bych vstávat v sedm, pracně se škrábat na kopec s celkovým převýšením 2 promile, a pak se ještě táhnout dalších 35 minut železným psem a podzemkou. A na záchod bych chodil domů, v klidu si tam kouřil a poslouchal písničky pro lepší propustnost střev (zapamatovat: supr nápad na kompilaci).

Ale víte co? Vedro — nevedro. Skromnost stranou. Lepší je vyhrát 119 milionů. Pro sichr v dolarech. Pak bych si nekoupil byt, alébrž práci i skvošový kurty a byl tam všude jako doma. Jenže — mít jen a jen pro sebe desítky roztomilejch cácorek a žen, kdo by o to stál... Na to už sem fakt starej...

Ale zas ne tolik, jako ta, co kvůli nastávajícímu budoucímu exmanželovi podstoupila brutální celoplošnou depilaci voskem (nechala sem si udělat i spodek od bikin). Prý je to před prvním sňatkem normální. Kdyby věděla, že jí přeříznou občanku... i pas. A což teprve pán za zenitem, který utrácí nemístné sumičky za apartní spoďáry. To i moje s epesním červeným vyšívaným čínským drakem byly levnější a stejně jsem se cejtil provinile.

U mladého perspektivního starého mládence je to ještě společensky únosné. Ale v mnohaměsíčním spokojeném láskyplném vztahu a společném životě na hromádce s psí knížkou, fontánkou a klimatizací? To už trochu smrdí recidivou. A taky sírou. Čím jinak vysvětlit díru jak z Faustova domu, co se na inkriminovaném kuse prádla záhadně objevila hned při prvím použití?

A pak že neni žádnej Bůh!