V nohách mám už tisíc mil

potítkem to začalo, potítkem to končí.

Vykračovali jsem si takhle jednou s Dannym v hušákově STB areně, všem okolo dávali na obdiv svá nová potítka GNR a libovali si, páč tenhle měsíc nás ještě čekají ještě Placebo. Placebo? divila se kolegyně, kterou jsme při 2 hodinovém čekání potkali. Jo, už vím! Ty maj’ toho zpěvákem, co spal s honzou dědkem!

Jenže! V den P si Dannyho krční páteř postavila hlavu, a tak mi nezbylo než shánět náhradu. A kdo reaguje na telefon v sobotu v deset dopoledne? Tak jsem to ještě na chvíli zalomil a vzbudil mne až domovní zvonek. Sousedka Budloček mě přišla vytáhnout na venčení vypůjčeného psa.

Procházeli jsme se kolem řeky, brodili se a plácali nesmysle, co tak v tomhle vedru jiného. Máme byty tak blízko, ty máš krásnou kuchyň, to bychom měli bejt spolu ;). A co Angličan a Vědec? Seru na voba! Půjčeného psa jsme zavřeli v koupelně a šli na nákup. Ve dvou je to o tolik zábavnější…

Nakonec jsem se dohodl s Cyklistou a krátce před osmou jsme prošli branou. Zase prones’ foťák ;). Tak mě napadá, že na fesťáku jsem nebyl snad dva roky. Těšil sem se ale zároveň mi bylo trochu ouzku. Zbývalo hodinu a půl, přežít Kokoty i kokoty, zdvořilostně poklábosit, ochutnat všechny druhy ajstýček a honem chytit dobrej flek.

Pátá řada od pódia. Začali na čas. Chyba! Teprve za 20 minut, když se louka ponořila do tmy, nastala ta správná atmosféra. Koncertu není co vytknout — luxusní zvuk, pěkná světla, hráčsky a pěvecky bez výhrad. Jen mě to nevzalo. Líbílo se, ale nebyli „mrazičky“. Z nové desky se mi paradoxně nejvíc sedla pomalejší a smutná — Follow the Cops Back Home — kterou jsem poprvé slyšel při otvírání brán do Narnie. Hned jsem si vzpomněl na Lucinku, fauny a bílou čarodějnici.

Na oficiálním webu ráno hrdě napsali — Placebo budou hrát minimálně 90 minut. A maximálně hodinu a půl, dodal jsem po jerevansku cestou tam. Trefa. Ale co, z těch ječících a pištích náctiček už mi stejně trochu hučelo v hlavě. Naštěstí uměly texty jen k pár písničkám. A pak ještě na Extázi. Byl jsem zvědav, chtěl jsem jim dát novou šanci. Jenže po Placebo to asi nebyl nejlepší nápad. Připadalo mi to spíš jako veřejná zkouška nových věcí. Tak snad je pro desku ještě dopilujou.

Jestli lze ale něco pořadatelům opravdu vytknout (ještě krom kokot minit, naturally), tak je to naprostá ignorace co se dopravy zpátky do města týče. Jednovagonová noční tramvaj s intervalem 30 minut opravdu pro několik tisíc lidí nestačí. A tak jsme šli tu dlouhatananáskou cestu pěšky.

Jakožto nejstarší jsem za tenhle školní výlet nesl břemeno zodpovědnosti. Remcali na bolavé nohy, záda, dlouhou cestu před námi. Ale mně to náladu nezkazilo. Blbákoval jsem tak, že většina kňouralů zapomněla na své trable a soustředila se jen na to, jak mě po skládkovsku hodit do Vltavy. Na karláku jsme se rozešli, já vytasil svou kouzelnou kartu a za chvíli jsem už doma spokojeně sundaval nové potítko z ruky…