Some say because it’s over

we should be sad, but that’s not true...

Je tomu sotva rok a kousek, co jsem se nostalgicky loučil s prací, skvělými kolegy-kamarády a radostně se vrhnul do nové vývzy. A už je to tu zas. Tentokrát však trochu jinak. Dnes žádná nostalgie. Loučím s prací, co jsem dělal moc rád, a odcházím za Výzvou. Těším se na nové kolegy (které už znám), starým vesměs scházet nebudu a oni mně — až na dvě výjimky — také ne. A na volné víkendy si asi nikdy nezvyknu. Muhehehe

Ale ke včerejšku. Koncert Obří Broskve se mi tuze líbil. Canny jakoby nasál veškerou energii a emoce naplněného sálu a v obřích dávkách nám všechno vracel zpátky. Radost, sílu, smutek a v přídavku i strach. Námitku na špatnej zvuk neberu, stačilo jít o trochu blíž. A já nalačno nasál 5 bacardi s kolou.

Přiznávám, měl jsem trochu strach, jak tahle nesourodá společnost (dori, brit, já, nejmenovaný, mirek a spol., jedna malá fotografka a spol.) bude dohromady fungovat bez dvou tradičních tmelitelů Smilly a Fiksy. OT: Fiksu, ruku na srdce, čeho všeho jsi ještě schopen pro těch pár řádek šťavnatého vyprávění? Ale teď mohu směle říci, že nejmenovaný se nelehkého úkolu ujal se ctí a doufejme, že už to nikdy nebude za potřebí.

Protože hned po koncertě následovala smršť v jeho podání. Pověst nelhala! Čím je unavenější, tím je skutečně zábavnější. Včera hýřil břitkým humorem a i za-normálních-okolností společensky nepřípustnými tématy bruslil s nečekanou lehkostí a šarmem. A pokaždé, když vyslovil slovo kozačky, zapalovala se všem okolo lýtka…

Jo a než to zapomenem: přátelé, přihlášky do klubu nepraktikujících bisexuálu posílejte v ofrankované obálce na adresu klubu, třijedničky padesát, praha jedna. A na obálku připište klubové motto: nemusim šukat, můžu jen kouřit! Předsednictvo z nich vybere vhodné kandidáty, které si pozve k ústním talentovým zkouškám.