Oslí můstky

Respektive retrospektivně. A naopak.

Cestou na oběd mi zalehlo ucho. Další dvě hodiny jsem se ho snažil prosmrknout, profouknout, prokvrdlat prstem a povedlo se — hučela mi pak celá hlava. Do večera to přestalo, ale domů jsem musel jet nasucho, bez muziky.

Tedy nasucho — chvíli to trvalo, než se bouřka za okny přehnala. Ta páteční byla o poznání lepší. Vrátil jsem se domů k ránu po pětihodinovém jednom pivu, seděl v okně a poslouchal bubnování, hřmění a syčení.

Skoro lepší než v úterý v STB Areně. Po dvou hodinách čekání bolely nohy, záda i hlavy. Ale jakmile zazněly první tóny Welcome to the Jungle, bylo vše odpuštěno. Rock’n’roll ještě neumřel. Nasrat na Depešáky, Stouny, Green Day a všechny ostatní „rockery“, co tu posledních pár let hráli. Tohle byli vopravdicky zlí hoši. A patřičně hlasití.

Takže plus to vedro = hlava jako střep další dva dny. A tak jsem se krom’ bisexuála a novináře stal ještě nepraktikujícím bloggerem, kolegou a kamarádem. Ale neposkytnutá doba hájení už končí a koncem týdne musí náš mezinárodní tým předvést první výsledky.

Ale to je maličkost. Konečně mi došlo, jak moc mému psychickému stavu prospívá mít píču z krku. Jo, před půl rokem jsem se tu prsil, jak už jsem happy, svěží a na pohodu. Skoro jsem se přesvědčil, ale barvičky došly. Teď je to jiné.

Ale přesto — nebo právě proto — celkem bezvadné.