Zaplatíme!

a já to tady zatím pohlídám...

Na Skřehuli na letnou jsem se došoural kolem šesté, v nohách včerejší smršť z ejtýs video party (hanba!) a z toho davu polonahých punkáčů a dalších alternativně vyhlížejících individuí mi bylo fakt trochu ouzko. Po čtvrt hodině hledání se mi nakonec podařilo najít ostatní, více či podobně zmožené.

Koncert byl zvláštní, takovýhle pogující kotel asi Skřehule ještě nezažila, ale i přes dost zkreslený zpěv a nad vše vyčnívající zvukové kousky kytarového mága se mi líbil. Stačilo jedno pivo a byl jsem tam, kde jsem včera přestal.

Do Fraktálu jsme přišli s oumyslem chviličku posedět, možná něco pojíst a honem domů — dospat včerejšek. A i když naše nesourodá společnost našla překvapivě snadno společnou řeč, únava rychle udělala své, a tak jsme za chvíli zaplatili a chystali se odejít. Bylo krátce po osmé.

A v půl jedné, po čtvrtém vyrovnání účtu, jsem s Cannym a Olinkou nasedl do taxíku směr domov. Poprvé v životě jsem si všimnul, jak dorůstající měsíc jede po obloze spolu s námi a chvílema nás rozverně předjíždí. A tak sem se na něj taky usmál.

Protože tenhle večer ve mě zanechal neuvěřitelnou dávku klidu a optimismu. Protože takhle dobře a bezpečně jsem se necítil ani nepamatuju. Protože celou dobu mi bylo fajn, ale poslední 2 hodiny to ještě mnohonásobně překonaly a ani na chvilečku jsem během nich neměl potřebu uniknout do některé ze svých oblíbených rolí. Protože i přes osm kapitánů jsem všechno a všechny vnímal a naprosto čistě a paralelně s hovory jsem měl ještě spoustu prostoru pro sebereflexi.

To, co jsem měl na srdci, jsem vám tam všem řekl a to, co jste řekli mně, si budu pamatovat hodně dlouhu. Dneska se mi bude krásně spát. Děkuju.