Hledání p(r)odstaty

Tristan a Isolda, andělé a smutek.

Začínám odškrtávat posledních deset dní v práci. Rok a kus na stejném místě, několik let se stejnými lidmi. Moc se těším na změnu, i když místo nahoře nebude tak v závětří, jak jsem si zpočátku myslel.

Po třech (sic!) volných víkendech v řadě zase nastal čas na víkendy v kanceláři, ale tenhle je ještě polopracovní. I tak jsou soboty nejhorší. Vždycky nemůžu vstát, dlouho se vykopávám a půlku dne tak promarním. Komu by se ale chtělo do toho úplně vyprázdněného mrakodrapu.

Ale dneska fakt jen na chvíli a večer do kina na Tristana a Isoldu. Spolu s piráty a korzáry jsou anglické dark ages moje nejoblíbenější filmové historické období. T+I je pěkný a tuze dojemný biják. Jen ten Tristan mi prostě neseděl. Moc frackovitej, být touhle Isoldou, tak si vyberu krále Marka.

Už podruhé tenhle týden mě film nezanechal zrovna svěžím a na pohodu. A nebyl jsem sám. Dneska to bylo ale o hodně smutnější než po Prime. Proč ti nej- lidi, co znám, nemohou pořád najít štěstí? Proč se v tomhle světě mají líp třeba pitomci, co si z frajeřinky sami zlomí ruku? Kde je sakra nějaká spravedlnost.

Nastupuju do metra a pořád dokola si pouštím Spit It Out z nové desky I Am X. Snažím se zahnat chmury pseudofilosofováním. Potok myšlenek. Lidi jsou jako řadové desky. Jeden či dva hity (rysy) co zaujmou na první poslech a kouzlo ostatních písniček objevíme jen dalšími a dalšími poslechy. Tedy — když si dáme tu práci.

Měl jsem být holka nebo gay a pánbůh si to na poslední chvíli rozmyslel. Pořád nedokážu znova vybudovat to pevné opevnění, co jsem před pár lety měl. Vím, že od nepřátelských nájezdů mě uchrání, jen pokud si ho postavím sám. Jak to, že dokážu být tak povrchní a zároveň potřebuju proniknout až do hloubky a teprve tam hledat ty klíčové věci?

Na můstku nejdu obvyklou cestu, ale vydám se za smutnou holkou v černém svetru. Nastupuju do stejného vagónu jako ona a jako na zavolanou potkávám cannyho s olinkou. Vykládám jim o dnešním filmu a i přesto, že jsou opravdu znavení, poznají, jak mi je.

Loučíme se skoro na konečné a zase sám čekám na tramvaj. Aspoň, že zase čtu. Až budeš starší, Reuvene, zjistíš, že ty nejdůležitější věci, které se ti přihodí, budou často výsledkem takových drobných hloupostí, jak říkáš — „obyčejných věcí“ je možná lepší výraz. Tak už to na světě chodí.