Am I Wry? No!

Jen krapánek maniodepresivní.

Ostatně jako každý správný kozoroh, který se narodil koncem prosince. Klid a naděje načerpané plnými doušky v sobotu se mě držely i další den. Vypával sem do časného odpoledne a následně se jako každý rok vydal na svět knihy.

Moje klasické kolečko po oblíbených stáncích netrvalo tentokrát dlouho, hlavně megabooks měli letos dost hubený stánek. Ale aspoň jsem se konečně viděl se setřičkou, pomohl našim s balením, počkal si na Mirka a společně vyrazili vstříc letošní první plzničce na zahrádce.

Když nad tím přemýšlím, nelíbil se mi už tehdy, vypadal vyčerpaně a nazelenale. Ale rádio Hey vyhrávalo Královnu bielých tenisek a my se smáli nad fotkama, které přivezl ze srazu s kamarády z vš po 10 letech. A taky nás odbourala moje drahá máma.

Zavolal jsem ji, když šli okolo, abychom si ještě jednou zamávali a ona, pomalu pokládajíc telefon, řekla tátovi tak to vidíš, říkal, že je utahanej a jde domů a zase sedí v hospodě. Dyť jsme měli jen jedno velké a jedno malé, mami!

Ale stejně se mi po nich krásně spalo. Do oběda. A pak zase do kanceláře, tentokrát pohnout s melouchem pro bafuňáře. Jenže notičky přišly značně nekompletní, a tak jsem se spíš poflakoval, pročítal od začátku dosud od-začátku-nepročtené-britsky-vypadající blogy a povídal si s rovněž-práci-předstírajícím rumburakem.

O blížícím se koncertu mew, o tom, kdy jsme je poprvé slyšeli. Vzpomněl jsem si na tu pěknou dobu před pár lety, kdy jsem se dostal do staré party. A jak jsem měl poprvé pocit, že jsem pevnou součástí nějakého kolektivu, že mě mají rádi takového, jaký sem a váží si mě za to, co dělám. A jak jsem se „našel“ v papežovi, málem se nechal předělat v někoho jiného a na to konto si logicky nabil hubu, skoro se složil a pak díky tomu konečně otevřel oči. A pár dlouhých měsícu bojoval s úzkostí, démony a sebeúctou. A i když jsem už vyhrál, tak vzpomínky a jizvy zůstanou.

A tak jsem nasadil sluchátka a vyrazil na sraz s Mirkem a venku se zatáhlo, začlo foukat a já tu nostalgii a chmury pořád ne a ne dostat z hlavy. A setkání s ním mi snad poprvé neudělalo radost. Pěkně mi nahnal strach. Ani nemusel vysvětlovat, jak se věci mají, bylo to jasné na první pohled — ošklivý záchvat úzkosti. A ještě se omlouval, že mi pokazí večer, když tam půjdu sám.

No, do skoku mi nebylo. A na mew jsem se sice těšil, ale taky se bál. Dokážou tu krásně melancholickou náladu z desek vytvořit i na živo? Bude mě to samotného bavit nebo si radši najdu někoho z četných „známých“ a přifařím se?

S prvním úderem bicích a hrábnutím do strun se všechno rozplynulo. Hráli nádherně čistě, krásně smutně a neuvěřitelně energicky. (Doufám, že jste tam byli, Canny.) Chvílema mi běhal mráz po zádech, při She Came Home for Christmas jsem byl zase zpátky v tom dálkovém autobuse a měl slzy na krajíčku.

Na místní poměry nezvykle příjemným „kotlem“ jsem se probil až pod pódium, kde stála vášnivě forografující jmf a společně jsme si druhou půlku náramně užili. A když už mi to začalo připadat moc dobré, moc dokonalé, tak pokazili začátek písničky, přestali hrát a se smíchem začali znovu. Co víc si přát?

She spider, ať zahrajou she spider hulákal jsem na jmf v křepčícím davu po prvním přídavku. Vrátili se a spustili: After we go to sleep/Our sun rise/I will make it the truth of painfully helping me cover up things/I wish I never had found... Mazec.

Po posledním přídavku jsem se se všemi překotně rozloučil a vyrazil domů. Chtěl jsem ten krásně smutnej pocit v klidu nechat doznít. Vlahá jarní noc, ptáci, měsíc, pár hvězd a mraků a She Spider ještě jednou a ještě jednou…

I saved myself for someone
somewhere's sweet caress
Something goes wrong
And all I sought was happiness
And so…