Od všeho trochu

a stokrát nic…

Poslední měsíce žiju dost hekticky. Dělám toho tolik, ale krom práce vlastně skoro nic. A i když jsem celkově vzásadě spokojený, moje lenost hraničící s apatií mě místy trápí. Nedělá mi problém pustit se do čehokoliv a zvládnout to, ale obtížně se dokopávám.

Nová tramvajenka? V tuhle chvíli už je to záležitost na pár měsíců. Průběžné udržování pořádku, placení účtů, zálohování dat a tak dále? Kdepak, radši počkám, až to přesáhne únosnou míru a pak tím zabiju jeden z mála volných dnů.

Nevím, jestli mi schází (ne)viditelná ruka/noha nademnou. Vím, že si to vždycky dokážu vysvětlit (vymluvit se) a jednou za čas se čapnout pod krkem a slíbit si, že se polepším. Dočasně, jakjinak.

Jediné, co zabírá, jsou změny. Nový byt, který ale čeká na dozabydlení... Tedy zítra se snad dočká, jen co namontují kuchyň za všechny prachy. Jeden ze tří stavebních kamenů — domov — tedy bude konečně stát. Ale další dva na přestavbu ještě čekají.

Nový impuls je za dveřmi, tedy v řádu pár měsíců. A to, čeho jsem se nejvíc bál — přímé konfrontace — mám za sebou. Jsem rád, že jsem to udělal. Není nad to, když vás ti, které máte rádi a vážíte si jich, dokážou znovu a znovu příjemně překvapovat. Já vím, tyhle náznaky jsou otravné, ale tentokrát to není paranoia.

Poslední měsíce mám problém znovu najít k tomuhle místu správný vztah. Nedaří se mi myšlenky a historky správně uchopit, marně se pokouším načasovat formu. Do večera/noci, kdy mám konečně čas usednout před klávesnici, se mi utříděné střípky znova rozsypou.

Když se můza nevrátí, odejdu i já. Psaní kvůli psaní pro mě nemá cenu a s dlouhými intervaly se jen zbytečně trápím s „novými“ začátky. Znovu se hledám. Tady i v životě.