Nejsem zas tak povrchní

Ale některé skvrny na povrchu zůstávají…

Nedá mi to a musí se ještě vrátit ke včerejšku. Je mou svatou povinností reagovat na vyřčené i nevyřčené poznámky a uvést pár věcí na pravou míru. Kašlu na modelky. A ne, nijak trvale mne to nezasáhlo.

Zeptejte se kohokoliv ze štábu! Mé chování bylo víc než příkladné a dočkal jsem se i velké pochvaly. Kluci, co s nima teď dělám, nad každou modelkou slintaj a maj’ pořád ňáký puberťácký narážky. Ty jsi dospělý a moc dobře se s tebou pracuje.

I přesto přiznávám, že mě tahle událost trošičku rozněžnila — ono v tomhle nekonečném ubrečeném předjaří se není čemu divit — ale kdyby ta dotyčná zaklepala dneska večer u mých dveří a položila mi obligátní otázku: chceš panáka nebo pusu, tak...

Bylo by to snadné rozhodování. Slušné vychování a aft v puse mi velí dát si panáka. A pak vylézt na schůdky a skrojkem chleba se znovu pokusit vyčistit tu spoušť. Ta fialová vodička sice zabírá, ale z omítky ji nedostanete. Z dlaždiček jo, ze zrcadla a brejlí taky. Ze zdi ani za milion.

Aplikoval jsem dle pokynů lékárnice, ale při zavírání mi lahvička upadla. Ani efektní rybička mou koupelnu nezachránila od pohromy. V poslední chvíli jsem ji zachytil a pinkal si s ní ve vzduchu a pak ji konečně pevně stiskl v ruce. Bohužel neměla uzávěr a tak těleso vytlačilo kapalinu, která mi navždy označkovala strop a zeď. Pěkná památka...

Na měsíc, kdy sem udělal nejvíc práce a zatížil své konto nejvyšší částkou v mé dosavadní kariéře. Jenže tělo už se bouří a tohle je jen další varování. Za půl hodiny tomu bude rok, co jsem nastoupil do stávající práce. Rok, který jsem ze 3/4 strávil v kanceláři za monitorem. Prvních pár měsíců to byl potřebný únik, poslední dobou naopak utíkám otamtud.

Třebas domů, do mattoniho ulice.