More than this

you know there’s nothing…

Prach po reinstalaci elektroinstalace se konečně usadil. Už jen pětkrát zamést, šestkrát vytřít a byt bude zase jako nový. Ale všechno má svůj čas, tohle odkládám obzvlášť rád. Každý den si spokojeně trousím věci a když míra trusu přeroste slušnou mez, ještě se týden přemlouvám. Aktuální termín zní — až bude kuchyň.

Po pátečním křestu ohněm (viz dosud nedopsaný příspěvěk) mne čeká další vypečená výzva. Už ani nevím, jak podrobně jsem to zde zmiňoval, takže krátké shrnutí událostí z minulých dílů. Year ago — pan Džouns přichází do nové práce a nachází nečekanou, ale o to potřebnější pomoc od milého ošetřovatele.

Z velké části se právě jeho zásluhou dostane z depresí do mnohem příjemnější, trvalé a lehce maniodepresivní nálady ;), pozná se lidmi, kteří v jeho životě začnou hrát důležitou roli, a pomalu se integruje i do kolektivu pátečníků, aby (konečně se mi někde podařilo použít oblíbenou sporťáckou nepravou vedlejší větu účelovou!) se o mnoho měsícu později chopil funkce pomocného plavčíka na jejich lodi.

A nyní tedy dochází k obvyklému paradoxu — práce, která ho z velké části živí, je otravnější, než občasná (a místy dosti krušná) brigáda na přilepšenou. Inu peníze nejsou všechno. A když jsou kolegové víc-než-prima, tak společný nepřítel je mnohem lepší sluha než neustále proklamované — máme se svěle, všichni jsme kamarádi a ty to přeci zase zvládneš, nestěžuj si, bereš víc...

Střídání služeb ve dvou věžcích se nakonec ukazuje klíčové pro zachování zbytků zdravého rozumu. Nehrozí upadnutí do stereotypu — ono v tom frmolu na to ani není čas — a navíc zlo má v každé věži jinou povahu. Jak snadné by bylo vzít z obou to lepší a vytvořit prostředí snů, jak snadné by bylo vzít z obou to špatné a vytvořit skutečný Mordor.

A když už je všeho až po krk, zachrání mne jen řízek o páté. Anebo Ztraceno v překladu popáté. K tomuhle filmu mám podivný — byť kladný — vztah, funguje jako můj osobní lakmusový papírek. Poprvé (s čerstvým štěstím kolem krku) jsem v něm viděl takřka komedii s trochu melancholickým koncem; naopak podruhé jsem byl na pokraji zkázy a oba jsme se v něm úplně ztratili. I třetí a čtvrté setkání takřa bezezbytku kopírovalo mé (mo)mentální roz(po)ložení. Tentokrát mi přišel veselý i smutný. Ale pořád skvělý. Dáno samozřejmě i krásnou společností a mojí prímovou sestřičkou.

Navíc jsem — s razancí sobě vlastní — vtrhl do dámské předfilmové jízdy a za obvyklých třicet vteřin převedl téma hovoru na sebe. Po delší době zase hledám odpověď na to, jak přesunout egocentrismus z nevhodných do zoufale potřebných oblastí a jak definitivně vymazat z těla a hlavy jednu starou, už skoro zahojenou jizvu a oddělit tím pracovní vztah od osobního. Zkrátka jak konečně najít aviváž mezi i přesto všechno je mám rád vs. lidi, co považuji za přátele by takovéhle věci ne(u)dělali.

No games, just sport. Barvy a laky je třeba trvale vyřadit ze sortimentu…