Den Dé pana D.

aneb bytová etuda one year later

Takhle to tenkrát začalo (14. února 2005): …ale k věci — úmorná jednání s bankou, developery a já-nevím-ještě-s-kým-vším přinesla očekávané ovoce — ruka je v rukávě, podpis na smlouvě o smlouvě budoucí pomalu zasychá, hypotéka v potřebné výši mi bude překvapivě přiznána, a kolem letošních Vánoc bych se měl stěhovat do svého. Peníze na akontaci si pujčím od strýce.

Mňo, tak od původního plánu jsme se krapánek odychýlili, nicméně můj čas v Havaně se definitvně naplňuje a já nedočkavě odškrtávám několik posledních dní a nocí v neexistujícím kalednáři. Zítra si jdu pro klíče, otvírací kartu a kód k alarmu a za pár dní budu poprvé uléhat v novém.

A protože jsem tak trochu romantik a trochu psychotik, i tahle změna mě — jak jinak — dojímá. A nejde jen o to, že se přesouvám z bažiny sdílené s kvartálním alkoholikem, který si libuje v čistotě asi jako já v kvantové fyzice, do nového, hezkého, čistého a navíc vlastního. Do Havany jsem se stěhoval před rokem a půl, s tím, že to bude levná noclehárna na pár dní v týdnu. Moc jsem nepřemýšlel a pokud ano, tak jsem si naivně maloval, jak mnou nastolený pořádek donutí starého psa k novým kouskům.

Dopadlo to samozřejmě výborně, na druhou stranu všechno to běhání kolem koupě a úvěru bylo první trochu optimistickou událostí v jinak dost úzkostné zimě. A pak už jen přežít ten rok. Bez mučení přiznávám, že nejen odér a sociální ehm návyky Dana způsobili, že jsem se tu nikdy necítil doma. Ale vím, že TAM to bude jiné... Tedy aspoň ze začátku ;)

Sestřička měla pravdu, kořeny všeho zla jsou opravdu v matematice. A když jsem si spočítal, co všechno ještě budu potřebovat a o kolik stoupnou mé životní náklady, bylo jasné, že mimo pravidelné pakárny musím ještě stíhat nějakou bokovku. Ale než jsem stačil pořádně rozhodit sítě, přišla sama. A nejtěžší část – vyjednávání s money-žerem — už mám za sebou. Dopadlo to přesně tak, jak zkušení kolegové předvídali.

Jeho uvítací nabídka byla spíše almužna a moje nejvyšší mez byla nemožná. Ale aspoň jsem se dozvěděl, že má současná práce je vynikající, rozpočty jsou neuvěřitelně napjaté a že by rád dal víc, ale už nemá na úkor koho. Protože jsou věci, co jsou důležité, pak jsou další, ty jsou taky důležité, a to je podstatné. Jo, rozuměl jsem. Nakonec se pískala rovina – tj. model Pretty Woman — šla bych i za míň/dal bych ti i víc, takže jsme oba odcházeli relativně spokojeni.

Takže bytovou a finanční otázku bychom měli v zásadě pořešenou. Třídního nepřítele nás relativně mladých a snad-ještě-aspoň-trochu-perspektivních mužů, pana Hypotéku, si necháme na jindy. Zbývá tedy jen poslat ještě jednu velikananánskou kongratulaci do Harlemu, vzít si prášek pro revmatiky (zrovna sem si říkal, že onen zakletý zub se dlouho neozval) a objednat se na řezání uzdičky. Ne. Je to ta v ústech mezi dásní a horním rtem. A opět slíbit, že se po večerech nebudu tolik flákat, protože pak se mi navazuje hrozně těžko a dlouze... a kdo má ty romány po sobě číst. Inu, jak že se to říká — tak dlouho se chodí se džbánem pro pivo, až mají jenom lahváče…