Čím víc mám let

tím víc mě svět odsává z žil…

Navíc jsem hroznej lenoch, i když má pověst je samozřejmě jiná. Na to totiž stačí mít dobré PR oddělení... A moje šlape — při odpoledním výjezdu s cílem doplnit milé (leč nevábně vonící) ouřednici z finančáku opětovně ztracené podklady, jsem potkal jednu bývalou spolužačku, toho času kolegyni kamaráda Mirka.

Teda Džounsi, tys bejval takovej tlustej a línej a ty ses úplně změnil. Co sem tak slyšela, tak děláš práci za čtyři a jak vidím, jde ti to k duhu. Vypadáš dobře a spokojeně. Svatá pravda, paninko. V dnešním celokancelářském testu BMI jsem dosáhl jako jediný záviděníhodného skóre 23 — tzn. ideální váha, která svědčí o zdravé životosprávě a rovnováze rozumu a chtíče...

Ale vážně, lenost je mé třetí jméno (druhé je sa-mo-zřej-mě skromnost). Chodit do práce ještě celkem zvládám, i když se vstáváním jsem poslední týden dva zase na štíru. Jenže do Vánoc a zároveň termínu schází už jen chabých 12-13 dní a seznam úkolů narůstá geometrickou řadou.

Vynechám-li již předem nesplnitelné položky — jako vánočně se naladit a zútulnit přechodné bydliště — zbývá nám tu: nákup dárků, zabalení dárků, koncert oblíbené holandské saxofonistky, předání dárků, velký usmiřovací večírek, změření kuchyně v novém bytě, odmítání a schvalování návrhů, oprava opětovně ulomené nástavby na jedničce, zaplacení a objednání toho všeho, squash se zwířetem, koupě ledničky, sklo-keramické desky a vestavěného trouby.... Jo a taky nechat se vyfotografovat a najít postel s nejlepším poměrem cena-výkon.

A v neposlední řadě visí na blacklistu již řadu měsíců nešťastná položka s názvem dospělácká tramvajenka. Do toho různé večírky a povinné firemní akce, z kterých se mi zatím zaplaťbůh daří vyvléknout. A s kolika kamarády si už pár týdnu slibuju, že příští týden konečně zajdem na pivo? O psaní ani nemluvě.

Takže mi ani nezbývá čas hrát si se svými démony, i když občas se některý z nich ve volné chvilce připomene. Jo, takové, jako v osmnácti-dvaceti, to už nikdy nebude. Smířit se s tím, že některé věci si s sebou ponesu už napořád, je půl zdraví.. Zkušenost je ale dobré a neutrální slovo, ne? A protože události z loňského léta a podzimu už dnes vidím úplně jinak, tak možná, až budu mít v lednu zase domov, se kus té bezstarostnosti, co sem kdysi měl, zase vrátí.

Do té doby to musím všechno nějak skloubit: přemoct chřipku, ignorovat pár „milých“ kolegů, obrnit se proti ukrutnejm tlačenicím v obchodech, stihnout všechnu práci a pak možná uvidím zlaté prasátko s velkými zahnutými zuby. Hlavně se z toho neposrat. Díky dnešní parodii na oběd jsem k tomu neměl večer neměl daleko. Výtah byl naštěstí dole a prkýnko jakbysmet. V domácnosti dvou mužů vskutku zázrak!