You’re on the road

but you’ve got no destination…

Babí léto se vybičovalo k famóznímu víkendu, který jsem potřeboval jako Velkej Bratr sledovanost. Všechno odstartoval skvělý páteční koncert v Akropoli. Už dlouho (jestli vůbec někdy?) se mi nestalo, aby mě česká kapela, kterou jsem viděl jednou, dvakrát — kdysi dávno, donutila k pohybu v sedě. Přece jen o tanci v mém případě nemůže být ani řeč. A když k tomu připočtu příjemnou společnost, výsledek je jasný…

Ale týden trvající závan apatie, beznaděje a marnosti se definitivně rozplynul až v sobotu. Co taky vytknout výletu, když si naplánujete sraz brzy ráno, abyste se pokusili o nemožné — houbaření, a nakonec se sejdete ve 13:00 pod tímhle mostem…


Pak už jen stačilo posichrovat úspěch pořádnou porcí těstovin s pravými hříbky v kostelecké pizzerii a krátce po čtvrté razíme na lov. Už jsem skoro zapomněl, že les voní na podzim nejlíp. Žádné odporné parno, komáři a otravní dopolední houbaři… Podzimní chlad i letní sluníčko, hnědé, žluté, zelené i červené listí a azur jako na Baha. Mám rád kontrasty.



Snad proto, že nikdo z nás velký úlovek nečekal, snad proto že jsem spíš pobíhal s foťákem… Snad proto jsme měli za hodinu košík plný. Slimáci už trochu úřadují, ale komu by záleželo na vzhledu u vlastnoručně pořízené dobroty. Jo a bylo nám moc dobře. Mirek ještě netušil, co se v neděli přihodí a jeho ségra nás ničila svou soutěživostí…

A já? Já bloumal lesem, koukal na nebe, řešil džounsoviny, a když jsem se tu a tam kouknul pod nohy, byl tam hřib a kolem většinou bráškové. A tak jsem si vzpomněl, jak jsem jako malej králíček běhal po lese s mámou, tátou, bráškou a ségrou. Na chaloupky z mechu a šišek, na kuřátka, na rokli v písečný, která mi tehdy připadala strašně obrovská. A na zlatej potok, kde jsme víčkama od zavařovacích sklenic rejžovali zlato…

No a odpoledne uteklo jako voda a bylo na čase odvézt úlovek Mirkovic’ rodičům — jeho sestřičce se povedl krásnej přeřek, když se na něj otočila a povídá To budou mít vaši radost… A měli. A štrůdl za odměnu stál za to…


Večer se ukázalo, že ani prověřené rituály vždycky úspěch nepřinesou. Ani náš „vítězný tým“ z MS v hokeji na vítězném místě nemusí stačit k úspěchu. Ale i tak jsme si to užili, řízek s brkaší chmury odnáší, a na pěkně si zanadávali na Van der Saara. Já pochopitelně nejvíc. Jen ti mládežnící mi poslední dobou dávají pěkně zabrat. Skupinka patnáctiletých bouchačů, která jakoby vypadla z německých fekálních komedií mě zbořila skoro víc, než ty dvě vytjůněné čtrnáctky v tramvaji. Čteš teď něco? Tsss, copak myslíš, žen na to mám vole čas? Hmm, já čtu toho Petišku, ty jeho báje. Ty krávo, to je takovej’ vopruz. Jo, to já v jejich věku takový zájem o literaturu každopádně neměl.

A neměl jsem ho ani dneska. Celou neděli jsem ctil etymologii názvu dne. Ale na chvíli mě to počasí přece jen ven vyhnalo, o pupek se člověk přeci starat musí. A na konci víkednu mi došlo, jak moc jsem se asi změnil (netroufám si říci dospěl). Nový, vytoužený teleufon jsem pokřtil až dnes. Dřív bych nevytáhl paty, dokud by nebyl naplněn až po okraj. Divné, že… Stejně jako dnešní zácvhat grafomanie. Tak radši půjdu spát, zítra ráno mě čeká Zwířecí skvoš a je na čase trochu staroušovi prohnat pérka…

A abych přece jen nezklamal věrné příznivce až přespříliš optimistickým vyzněním příspěvku…

Sometimes the tv is like a lover
singing softly as you fall asleep
you wake up in the morning and it's still there
adding up the things you'll never be…