Teror přichází v 7:30

aneb všechno se proti mně spiklo, všichni se proti mně spojili…

Milý deníčku, slzy mi stékají po tvářích, když píšu tyto řádky. A to jsem se na tenhle výlet TAK těšil. I přesto, že dvě členky výpravy — Vrabčák a držka Ally — kvůli hárání a chřipce svou účast odřekly. A tak zbyly jen tři ženy a golf. Sestřička šla, považte, dokonce za školu, abychom naše vozidlo uvedli do přijatelného stavu a z továrny na cigaretový popílek udělali astmatikův ráj.

Šéfastmatik naše úsilí ocenil a při řízení našeho dvoustopého draka skutečně předvedl Smíškem avizovanou zručnost. Jezdí zkrátka jako zwíře, zatáčky seká jako Dr. Ak a kleje jako Dr. Voštěp. A všechno navíc bezpečně, s jistotou a ledovým klidem zabijáka. Jen ručce dává pěkně zabrat. ;)

Za takové umění si bezesporu zaslouží odměnu, a tak jsem mu slíbil, že s ohledem na jeho chorobopis nebudu v autě kouřit. Jenže ouha. Tentokrát s námi nejela žádná sestra v nikotinu a ukecat ty dva tyrany k rauchpauze se ukázalo jako velmi obtížné, ne-li zhola nemožné.

Nepomohly ani rafinované fígle nejtěžšího kalibru. Chce se mi čůrat. — Okej, zastavíme u benzínky. Mám hlad a v kufru je perník — za chvíli přeci budeme stavět na večeři, to vydržíš. Slyšeli jste ten divnej zvuk? To nám asi upadl podvozek. Měli bychom zastavit a podívat se. — Ále, to nic nebylo, to jen škrt’ kamínek o spodek spoileru.

Ale ne, abych jim nekřivdil — nakonec se slitovali a za těch dlouhých šest hodin mi slovy dvakrát zastavili. A když jsem dokouřil a pojedli sestrou napečenou dobrotu, mohl jsem konečně normálně fungovat. Cigára a perník s kok(o)sem, asi jsem už fakt fetka. Takže není divu, že můj absťákem vyprahlý mozek vypouštěl z úst věty jako To je teď u mě normální, prostě maniodepresivní vztah. Uff.

Ale i v tomhle stavu, jsem se opět ukázal jako vynikající mediátor s darem rychle sbližovat neznámé lidi. Stačí, když pár minut vytrvale hovořím o sobě, a oni se proti mně okamžitě spiknou — čti shodnou ve svých názorech — a za chvíli si už povídají o mých problémech jako staří známí.

Čímž bychom jako měli omáčku grafomansky odbytou a můžeme přejít k jádru pudla. Ty dva šílenci, co si říkají kamarád a sestra, už dávno pokojně spí a na zítřek, na ŠÁBES, naplánovali budíček na 7:30. A chudáček pan džouns, noční tvor, který nemůže fungovat před devátou hodinou ráno, je nucen jít spát v jedenáct.

Zatímco tyrani už spokojeně oddechují na lůžku, sedím tu v úplné tmě ozářen jen malým jablečným displejem, popíjím mariuhanovou vodku zwířecího brášky a píšu nejdelší příspěvek v historii, jen abych se unavil a konečně v klidu spočinul na lůžku. A manželském. A vedle sestry…

A kouřit musím samozřejmě venku. Aspoň jsem zjistil, že pověst nelhala. Opravdu je tu o pět stupňů míň než v civilizaci. Ani nepoznám jestli vydechuju tabák, nikotin, splodiny nebo vzduch, od pusy se mi kouří tak jako tak.

Což mi připomnělo jednoho vypůjčeného spolužáka ze střední — ruského žida Standu. Na tohohle sedmnáctiletého bohatýra s masivním zlatým křížem kolem krku mám i po těch sedmi letech jasné vzpomínky. Respektivě na jeho košaté moudrosti, které tak často pronášel lámanou angličtinou (s typickým přízvukem, of course) při hře v šach.

I like to smoke in da winter, because i have smoke from my mouth without smoking cigarette. Jo, Stando, proto sem si na tebe vzpomněl. A pak hned na tvoje I have two kind of girls. You know, man? Girls to love a girls to fuck. V praxi to vypadalo tak, že psal svým přítelkyním do Moskvy srdceryvně romantické dopisy a tady v Praze chodil za děvkama. Nojo, rozum a cit nemůžou zůstat v opozici natrvalo. Mat do deseti tahů proto nebyl žádný problém.

A protože emocí není nikdy dost, dovolte, abych se pochlubil. Dnes, počínaje cca. šestou večerní, jsem se konečně stal toužebně očekávaným strýcem. Váží to něco přes tři a půl kila, měří to 55 centimetrů a bráchovi jako by z oka vypadla. Je strašně moc krásná a hlavně je úplně zdravá. A její máma taky. Snad se mi to taky jednou podaří. Začnu tím, že přežiju zítřejší vysokohorskou tůru…

Freedom has a scent
Like the top of a new born baby's head

The songs are in your eyes
I see them when you smile
I've seen enough I'm not giving up
On a miracle drug.