I know because I can’t calculate

are you sure you wish to erase…

Po sedmi měsících konečně připojuji disk ze „starého“ počítače. Ideální doba, abych zjistil, že osmdesát procent dat už nebudu nikdy potřebovat. A pak jen stisk jednoho tlačítka a všechna nepotřebná data od jara 2001 jsou pryč. Čtyři roky poté jsem si přál takhle vymazat poslední půlrok až rok života. Jenže žádného amneziologa ani jiného pavědce jsem nevygoogloval.

Letos na jaře totiž ledy roztály a skleník se pod jejich náporem rozpadl na padrť. Definitivně jsem přišel sem o kýbl iluzí, ztratil pár kil a trochu bezprostřednosti. Jen některým věcem a lidem pořád nerozumím. Vlastně většinou ani rozumět nechci, i když mě to tu a tam (trochu?) trápí. Ale blýská se blýská…

A když se ohlédnu zpět, tak vidím, k čemu všemu to bylo dobré. Kromě stáří na krku a pár ztracených vlasů mám kolem sebe nejlepší lidi za celý život. Z toho „starého“ vlastně zbyli (mimo rodičů) dva. Jen mě mrzí, že jsem si zatím vzal víc, než jsem mohl dát. Ale fakt si toho vážím a doufám, že budu mít příležitost, jak tyhle dluhy vyrovnat. Hlavně se nestat vysavačem…

Vytoužený týden volna mi měl pomoci — nejen kvůli obávanému odhalení mojí skutečné identity. Takhle fiks(l)ovat už zkrátka dál nešlo. Jen škoda, že mě bolí za krkem a pokud se to nezlepší, tak asi budu nucen vyhledat nějakou chiropraktickou rychlokvašku. A psát o sobě mi vždycky bude dělat potíže. Vyhnout se patosu je zkrátka trochu sisyfovská práce…

Take all your chances while you can
You never know when they'll pass you by
Like a sum the mathematician cannot solve
Like me trying my hardest to explain…