Everything is easy now

and the days are oh so normal…

Aviváž musí být. Po týdnu kdy existovala jen obrazovka a klávesnice je na čase pořádně relaxovat. Maximálně se po vydatném spánku, dopolední siestě, poobědovém šlofíku a odpoledním odpočinku vydat vstříc kultůrním zážitkům.

Ale spánek nepřehánět, jinak se o zábavu postarají sny. Z pátku na sobotu jsem si takhle v jednom z nich spal a zdálo se mi, že došlo k nějakému výbuchu nebo možná jaderná katastrofě a v důsledku toho měli všichni lidé běhěm dvou dnů zemřít.

S velkou ůlevou jsem se ve snu probudil a těšil se, že je ta zlá můra pryč. A pak se to stalo. A byla to pravda — na všech kanálech, ve všech novinách se mluvilo o tom samém. A mě trápilo těžké rozhodování. Co za ty dva dny ještě stihnout, koho vidět a hlavně s kým a kde umřít?

A pak jsem se naštěstí probudil… Spolubydlič Dan se už tři dny neukázal, na telefon nereagoval a mě napadlo, jestli už mi taky náhodou nestraší ve věži. Představoval jsem si, jak zavolám k němu do práce, zajdu k sousedce, nebo si o tom promluvím s domácím. A na mojí otázku, jestli o něm něco něvědí, mi svorně odpoví: Dan? Nikoho takového neznáme, pane Džounsi, vy přeci bydlíte sám…

No, tak jsem radši vesele pokračoval ve spokojeném nicnedělání proloženém jen tuze příjemnými hovory po ajsíkjů. Pokus o alespoň trochu duchovní obrody se úplně nezdařil, z povídek Petera Hoega jsem přečetl deset stránek a zase usnul. Vzbudil mne až telefon herrdirektorky, která mi připomněla, že dnes večer přece jdeme na koncert…

A tak jsem šel. Hudbu mám přeci rád, jazz mám rád, tak proč ne freejazz. Lépe řečeno freijazz v podání německo-polsko-polsko-švédského kvartetu. Bylo to minimálně zajímavé a když jsem o předstávce vyrovnal v blízkém fastfoodu dluh konzumní kultuře, stalo se ono kakofonické svíjení ošuntělých padesátníků docela zábavným.

Ano, spíše bylo na co koukat — jeden saxofonista vypadal jako hybrid mrože a Leoše Suchařípy, druhý jako Pink z filmu The Wall; basák jakoby utekl z ABBY nebo jiné eurovizní kapely a zlatým hřebem byl basista, který prožíval jeden epileptický záchvat za druhým. A do toho se od mixážního pultu linul marihuanový dým narušen jen občasnými extatickými výkřiky BRAVO!

Není divu, že jsem radši změnil nedělní plány. Původně dohodlou návštěvu mojí nové příbuzné jsme ještě se sestřičkou absolvovali. Neteřinka je celá máma, i když zatím jen křičí, slintá a blinká. Ale zklamáním byl pro mne jejich byt. Nový, hezky a dobře zařízený, ale tak studený. A navíc ta vůně, která mi hned po příchodu připoměla domov důchodců, kde dožíval děda. Na zpáteční cestě jsme se se ségrou bez problému shodli — chybí tomu ženská ruka…

Takže bylo na čase pořádně se rozptýlit. Místo původně plánované inťošárny v Oku jsme se rozhodli pro Prokletí Králíkodlaka. Měl jsem strach, Aardmanovské kraťasy s Wallacem a Gromitem totiž bezvýhradně zbožnuju. Ale nebyl důvod, Králíkodlak je nejzábavnější film, co jsem za poslední rok,dva v kině viděl. Kam se hrabou Šreci, Úžásňákovi a podobná havět na poctivou ruční práci a suchý britský humor a sýr…

A pak už jen procházka a povídání. O výletu v jeseníkách, vzájemném poznávání, o politické situaci v rodině, o prima přátelích, s kterými se dají otevřeně rozebírat pocity a city. I o tom, že to někdy může vést až k lehké sebedestrukci. A taky o sociálních ufonech, automatickému hraní rodičovských či dětských rolí a o očekávání…

A v neposlední řadě o tom, že je mi zase fajn a život je vlastně prima. Jen si ho zbytečně nekomplikovat hloupostma…