Držte mě!

Pro ten dnešní večer, přitiskni se blíž.

Předsevzetí jsou prý od toho, aby se porušovala — původně jsem se zařekl, že o našem očekávaném dýchánku psát nebudu, ale budu. I když laťka je nastavena hodně vysoko. Naštěstí mě ještě nečtou lidé z „prestižních“ médií, a tak musím jen tradičně překonat stud vůči vám ostatním. Je to ale trochu balancování na tenkém ledě. Tentokrát totiž chybí falešný pocit bezpečí, že mě jmenovaní nemohou konfrontovat s tím, co jsem napsal. Ale přesto, nebo právě proto, je čas na comming-out.

Ostatně těch jsme si včera užili až až. Malá legrácka, kterou jsme s fiksou včera vymysleli, nám (a místnímu nápojovému lístku) nakonec dala pěkně zabrat. Na jednou stranu jsem si to vážně užil, na druhou stranu to byl nejen pro mě, extrovertního introverta, místy záhul. Nicméně fiksu se své-mé role ujal naprosto se ctí a i já sem, alespoň podle některých, prý dobře naplnil představu fiksupojky. Snad nám to quanti odpustíš ;).

Třeba pomůže, když ti řeknu, že já sem byl celý večer jak na houpačce. Poslední týden jsem se opravdu těšil, ale v den D mi začlo být maličko ouvej. Třebas kvůli pozvánkám, které jsem nestihl udělat, a tak mě mí drazí na těch náhradních trošičku rozmázli. Z role uvítacího výboru jsem byl sice onou záměnou ušetřen, ale to ostaní? Bude se všem mnou vybrané místo líbit? Vejdeme se tam vůbec? Sedneme si?

Nervozitu a počáteční blok po příchodu prvních pozvaných pomalu rozpouštěl alkohol. Ale velký dík patří Tláčovi a Smille, kteří se chopili role mediátorů. A když jsme pak konečně přišli se skandálním odhalením, mohl jsem být sám za sebe... A všechno šlo dobře… Jenže pak jsem se asi na půl hodiny úplně ztratil. Jako by se mezi mnou a zbytkem osazenstva vytvořila zeď a naplno se projevila ona výhoda-nevýhoda — všechny vás čtu a „znám“, ať už z komentářů nebo vyprávění, zatímco vy mě z větší části asi ne. Nebo ano? A tak jsem bezpečně seděl ve své jamce, popíjel kapitána bez koly, povídal si se známými a sbíral odvahu poznat neznámé.

Sympaťáka večera Tláču, mojí nejoblíbenější ex-bloggerkou Týnu, „starého známého“ Chinina, kolegu Adbara a mladou půvabnou e*v. Ale večer nemilosrdně ubíhal dál a ani provařená historka s krásným novým batohem mě nezachránila. Pomohla až zavírací hodina, holčičí běh parkem, 99 luftballons a fotbálek. Ale to už bylo na otevřené hovory ve dvou příliš hodin a promile.

Domů jsem dorazil v půl čtvrté a marně se pokoušel usnout. Tenhle velmi vydařený večer mě bůhvíproč trochu rozhodil a roztočil kolotoč otázek bez odpovědí. O lidech a zwířatech, společenských i nespolečenských hrách, a o životě, vesmíru a vůbec. V půl šesté jsem típl poslední cigaretu, pustil si Philipa Glasse a konečně usnul. Ale na další setkání se moc těším. A snad si naši němečtí sousedé mezitím vyřeší neutěšenou dopravní situaci a Trittico sroste klíční kost…