There are too many questions

but there is not one solution…

Po dlouhé době zase klidný večer doma. „Nenápadně“ spřádaným sítím jsem se ochotně vyhnul a radši šel udělat rodičům radost předčasným vánočním dárkem. Ale schválně — co se zítra dozvím? Nicméně dárek opravdu potěšil a já měl fajn pocit, že taky jednou dělám něco pro ně. A pak jsme koukali na Ztraceno v překladu a já se malinko ztratil…

Ale jen na chvíli. Asi abych si připomněl, že mít se opravdu, ale opravdu dobře, není samozřejmost. Šel sem pár stanic pěšky, do uší vyhrávalo Here we are at the transmission party/I love your friends/They're all so arty/Oh yeah a lehké kapky deště padaly na mokrou zem. Jako bych tu písničku znal od jakstěživa…

A doma klid. Dopíjím poslední dvojdecku tramínu ze sobotního filmového večírku. A i když toho taky vím o sexu až dost, Woodyho si stejně nenechám ujít. Stejně jako příjemné hovory po ICQ. Jo, jsem truhlík, ale pořád na tom nejsem tak špatně jako onen gigolo s plesnivým chrupem, co by radši dělal tramvajáka…

Jo a práce se definitivně stává jen prací — i když pořád sakra skvělou. Lidsky je to jiné, ale už jsem skoro vyhrál. Dokonce ani nebojuju s potřebou dokázat jim (převážně tedy naší svaté dvojici), že už mě to všechno „netankuje“, a jak jsem si teď dobře vědom jejich zvráceného přístupu k životu, vesmíru a vztahu vůbec. Proč taky, nemělo by to cenu. Zaplať pánbůh za Laňku a Marxe. Kdežto Blondýna zůstane pořád Blondýnou. No, už aby byl konec týdne — a pak frrr na výlet. Takže vyprat trenky a šup spát…