Snad proto, že je ze zámku…

… snad pro tu vůni z heřmánků.

Rande-vu s kastelánkou se nakonec docela vydařilo, dočkal jsem se i kýženého poděkování za moc hezkej večer. Nervozita z mé strany sice zpočátku hraničila s neurotickou psychózou, ale během hodiny dvou jsem se uklidnil a tu a tam vypustil i nějaké to rozvité souvětí souřadné. Povídali jsme hodně o práci, středně o privátech a trochu o sobě. A celý večer a následující dva dny se mi v hlavě praly dva pocity.

Pýcha a satisfakce, že jsem to — i k velké radosti mých dvou „terapeutů“ — fakt dokázal. Poprvé v životě jsem měl rande „na slepo“ s holkou, o které jsem neveděl vůbec nic, mimo toho, že se krásně směje. A ani to nebolelo, i když ona téměř božská úcta mi částečně vydržela i nadále. Jenže, ačkoliv to byl večer vydařený, mrzelo mě, že jsem úplně necítil duševní souznění. Navíc mě dozajista ovlivnila ona úžasná pitka s Ally, s kterou jsem si až nebezpečně padl do noty. Ale protože nevím, jestli to bylo s Kastelánkou způsobeno oboustranou nervozitou, nebo tím, že to „tam“ zkrátka není, rozhodl jsem se ve výzkumu pokračovat. Tedy, bude-li mít zájem i protistrana…

Proč čekat další tři dny. Nesnáším recepty — nechte 3 dny podusit a pak osmažte na pánvi. A tak jsem se po vydařeném mači (soupeř: Vždyť všechno je fajn, teď už jen ňákou ženskou a sex, džouns: ále, šukání je pro děcka) a rychlé konzultaci, rozhodl udělat další krok už dneska. Ležérní pozvání na příští týden do kina. Jednoduché jak facka. Uvidíme. Tohle slovo nemám rád… Moc práce? To taky, navíc se budu stěhovat, tak se kdyžtak domluvíme. Ojé, tyhle hry nemusím…

Po sto metrech chůze sem si říkal, že jsem asi měl vyložit karty na stůl — jestli nechceš, tak to klidně řekni. Ale jistý si nejsem, a koneckonců těch pár dní si na konečný verdikt počkat můžu. Ať už to dopadne jakkoliv, nelituju. Každá takováhle zkušenost je pro mě teď moc důležitá. Aspoň sem si koupil dvě pěkná trička a teď běžím na pivo ve džbánku…