Marie, podej mi doklady…

aneb laškování s kuchařem roznášejícím jídlo se nevyplácí…

Psát, že mám poslední týden zase problémy se psaním, by bylo zbytečné jako nosit sovy do Athén, nebo válcovat dálnici válečkem na nudle. Dneska jsem si uvědomil, čím to asi je. Neumím totiž psát o sobě! Veselé historky či popis tklivých osudů jiných, to mi panečku jde, ale můj život? Když je mi smutno, jsem odporně patetický a sebemrskačský, a když je mi dobře? Taky problém! To je pak samé poděkování tam a sem (čimž jejich význam nijak neshazuji), bohu, mamince a paní učitelce, že aby ze mě nebyl blbec.

Proto jsem na dnešní večer čekal jako na smillování. No woman, no pray. Večeře a pivo s Mirkem nikdy neuplyne jen tak, bez nehod. A o čem hovořit bylo taky. Navíc — ačkoliv je tomu pár dní, co jsem bez následků urazil 8 a půl kapitána, dnes mi stačily k řádnému „veselí“ dvě plzničky. A ta třetí byla pro sichr malá...

Takže tady je to jedno normální a jedno dětský pivečko. Nojo, na to, že je mi patnáct, tak je to docela výkon, ne? ;) Vám nebylo osmntáct? Tak občanku! Ále, to přeci nemyslíte vážně. Ne, vážně. Občanku, hned! Nebo volám policii. Tak vydržte... A štrachám v batohu. A hele, od posledního výjezdu nosím furt pas. Tak tady, podávam pas otevřený na správném místě. Hm, tak ukažte. To není občanka, ale pas. Já vím, ale je to taky platnej doklad... Ale na tý fotce si nejste moc podobnej. Probůh, je to 10 let stará fotka, co čekáte?

Přichází vrchní. Hele, neni ti trapný tady balit mladý kluky? Počkej, on řekl, že je mu patnáct. Takže ty jedeš po zajíčkách? Co by na to asi řek’ tvůj manžel. To už s Mirkem ležíme smíchy. No, co by na to řekl váš manžel? … Tak chlapci pozor, já jsem její manžel. A oba se rozesmějí na celé kolo. Game, set, match. Dostali nás.