I gotta do something

about where they’re going…

A naopak. Muselo to přijít, co jsem taky moh’ čekat. Po naprosto báječném měsící, kdy jsem napotkání a vůkol vytruboval, že se mám nejlíp za poslední dva roky, se vrátila. Úzkost, beznaděj… Sice v mnohonásobně lehčí formě, ale přesto citelná. Nechodí jako policie za úsvitu, jen tu a tam se nečekaně vkrade do hlavy.

Přitom mně se nic zásadního neděje. Divoké rande-vu týdny už jsou pryč a díky práci se život zase vrací do normálních kolejí. Pokud nedráždím hady bosou nohou, tak se ani nedozvím, co nechci vědět. A když už to udělám, tak starý známý ošklivý pocit v žaludku rychle vystřídá nasranost. Že já debil to zase řeším, když není důvod. Naštěstí má můj terapeut na ICQ velmi flexibilní ordinační hodiny, a tak i tentokrát měl čas na lehké morální profackování. Díky...

Já vím, člověk by neměl radit ostatním, dokud nemá vyřešený svůj vlastní život. Ale kdo má? A kdo radí? Stačí přeci vyslechnout a potěšit. A Mirkovi toho dlužím tolik. On je člověk, který mě znovu naučil, že dobré věci a féroví lidé nejsou samozřejmost. Jen mě nenapadlo, že se jeho smutek tolik přenese i na mě. Že v jejich malé válce prohrávají jednu bitvu za druhou, o tom jsem se už nedávno zmiňoval. Jenže poslední dobou napětí poněkud eskaluje a já prostě nemůžu zůstat čumět v demilitarizační zóně. Naděje ještě neumřela, ale pokud protistrana nespoklne starý fígl s trojským koněm, tak nevím nevím...

A ani Ally to nemá jednoduché, morální kocovina je svinstvo. Kdo nezažil ten pocit, kdy jdete po ulici se slzami v očích a s ukrutným pocitem studu, neví nic. Přísahali byste, že každý náhodný kolemdoucí ví, co jste provedli a probodává vás pohledem. A i hlas, který odříkává stanice v metru, vámi z vysoka opovrhuje. Přitom když si to otočíte a zamyslíte se nad tím, co a proč se stalo, je jasné, že vina není nikdy jen na jedné straně.

Trochu depresivní, jen co je pravda. Rozhodně bych nerad, aby to celé dnešní vyprávění vyznělo proti nim dvěma, aby laskavý čtenář dospěl k tomu, že mě svým momentálně pohnutým osudem stahují zpátky ke dnu. Vážím si toho, že přišli za mnou, poslechnout a potěšit je to nejmenší, co můžu udělat. Jen se to holt momentálně nehodí do mého sluníčkového a kytičkového života, kde jsou jen prima lidičky a skvělí človíčkové ;).

Vím, že je to jen momentální postěžení, a rozšťourané rány se zahojí dřív, než řeknu borůvkový koláč. A pak zase budu věřit na lásku, která jednou steče dolů, a na Kubu a Stázinu. Do té doby (výlet to jistí) ale platí — I have enough of romantic love, I’d give it up, yeah, I’d give it up for miracle drug.