Filmové emoce

aneb nůžky radosti a hnusu se široce rozevírají

A tak si holt na (možná i obrazovou) reportáž z víkendu budeme muset ještě pár dní počkat. Stejně tak se nebudu zatím vracet k pondělnímu večeru s hudbou, tancem a cripplefightem. Jednak bych to těžko popsal líp a jednak se nedokážu oprostit od škodolibé radosti nad nezvyklou pozicí, ve které se ocitla naše „milá“ svatá dvojice. Cha! Takže jednou holou větou — Bob je hvězda a krásná blondýna to sehrála na výbornou.

Co ale rozhodně nelze vynechat, je úterní rodinná oslava v příjemném pohostinství tátova spolužáka z výšky. Sestřička má 23 a bráška 28 — spokojen, pane Z.? ;) A je tu první ambivalence. V dětství a pubertě jsme totiž se sestřičkou neměli zrovna dobrý vztah. Jak bychom mohli, když sem ji dost sral a místy i nehezky trápil :(. Ale za poslední rok jsme k sobě našli nejednu cestu a já mám chuť omlátit si hlavu o zeď. Jak jsem si mohl tak dlouhou dobu nevšimnout, jaký poklad se mi skrývá před nosem?

Ale lepší pozdě, nežli později. Steak byl výborný, švagrové to v bříšku už kope, brácha je v práci za hvězdu a náš dobrý táta půjde v pátek zase (po třiceti letech) pinglovat. Dlouho jsem ho neviděl takhle rozblbákovaného. Jen na shánění dárků budu brzo potřebovat sekretářku. Ale protože sestřička má už taky velkou náklonost k těm dvěma, joshua tree pro mě bylo jasnou volbu. A samozřejmě kytka. A pro bráchu dvanáctiletá, ať má toho prcka čim zapít.

A pak honem na Skřehuli a ZNC revival band. Naši dámskou jízdu tentokrát doplnili Sofii, Smíšek a malý Čtenář. Koncert se povedl, thank you very many. Nakonec nastoupil ZNC RB, svět se točil, život šel dál, a já se najednou vrátil o nějakých třináct let nazpátek. Jako by to bylo včera, co jsem měl první (značně ředěné) pívo v belmodnu, první cigaretu, úhlavního soka Fiksu-pojku a nesměle osahával veveřici v křoví před Mlejnem. Střih. A to už jdeme zápas od zápasu. Míč je kulatej a fotbálek nemá logiku. Alespoň v něm začínám být podezřele pevný v kramflecích, i když samozřejmě motivační složka v podobě půvabné spoluhráčky s bílou autokobylkou je dosti důležitá.

A pak taky filmové emoce. Kdo nezažil, nepochopí. Ale jen se směte, realisti. Pokud Impérum nevrátí úder ani po dvaceti letech, dočkám se třebas happy-endu v podobě andělské mrchy, hliníku na měsící a závěrečných titulků s jímavou muzikou. Při natáčení podle skutečné události totiž nebude zraněno ani zabito žádné zwíře. Ovšem nezodpovězenou kruciální otázkou celého večera jest název dobré milostné balady, která nepochází z pera jůtů. Kýče —ať už jakkoliv dobré — typu Don’t Cry apod. nepřicházejí v úvahu. A Elán je tak maximálně o životě na slovensku.

A protože na mě bliká červené světýlko, že už přetékám do basketbalu, je načase vše zakončit tam, kde jsem začal. Jak praví klasik — jsem šťastný a nejsem na to stavěný. S každým hezkým večerem, skvělým víkendem či jakoukoliv další event v dobré společnosti, se mi stále obtížněji vrací do „normálního“ života. Je TAK snadné si zvyknout na vysokou úroveň komunikace, na upřímnost a sensitivitu. A tak se není čemu divit, že při každém návratu do naší školy zlomených srdcí se mi skoro zvedá víko. Navíc podzim a další — tentokrát obzvláště vypečená — deadlajna na krku. Co víc si přát? Ať to přežijem…

P. S. Napsáno nadvakrát, bloggere.come — díky. Příště už fakt použiju texťák…