Tak kdo to bude, kdo si uleví?

To jsem zvědav, jestli o tom někdo z nás napíše…

Teď už ale ne, začnu totiž já. Dokud je to všechno ještě pěkně čerstvé. Takže suma sumárum: tři a půl ženy, jeden muž plus pět lahví vína. A famózní rizoto s kuřecím masem a pravými hříbky v americké kavárně Fanfána Tulipána. Ještě jsem asi úplně nepobral, co všechno se tenhle večer přihodilo. A tak to vezmu bezprostředně, nahodile, bez zbytečného třídění a selekce.

Nepamatuji se, kdy jsem se naposled — jestli vůbec někdy — cítil skvěle za svoje chyby a trápení. Ke konci našeho dýchánku pozorně poslouchám své vlastní vyprávění a jsem v šoku. To, co mi ještě před pár měsíci — ne-li týdny — lezlo úst jen s velkým sebezapřením, a každá vzpomínka na tyhle události bolestivě otevírala staré rány, jsem najednou bez problémů vyprávěl, jako by se nechumelilo.

Navíc ty krásný nedorozumění a vzájemná zjištění kdo—co—proč udělal/neudělal, neřekl/řekl, napsal/nenapsal, přidal/nepřidal, ohlásil/nekomentoval. Někdy prostě moc řeším, tedy jsem. A doufám, že už mě nikdy nikdo nepřesvědčí, že je to špatné… Některá souznění jsou totiž k nezaplacení, a je celkem jedno jedná-li se o sexuální orientaci našeho pana prezidenta, nebo o počítání západů při odchodu do práce.

Ale dál už řešit netřeba. Co taky? Že jsem si vzal zabijácké triko, jen abych udělal radost? Že takovýhle večer je přesně ten důvod, proč mi přijde naprosto směšné zabývat se krásnou pokojskou? Že toužím být dobrý, ale zároveň s každou pochvalou cítím větší tlak a očekávání? Nebo snad že tenhle příspěvek má smysl jen pro pět lidí? Vem to čert.

Jo a děkuju.

P. S. Mám vás rád.

P. F. P. Znáš film Mr. Jones s Richardem Gerem? Tak proto!