Just a perfect day

problems all left alone…

To máte tak. Jsou hezké dny a hezké dny. Některé z nich jsou výjimečné nějakou (ať už očekávanou či nahodilou) hezkou chvílí, jiné jsou jen tak obyčejně šťastné. Nemusí se stát nic zvláštního, zkrátka vstanete až v jedenáct — minulou noc jste si totiž kazili oči nad pokleslou literatůrou — a do práce přijedete až na oběd. Strávíte tam v lehkém tempu tři, čtyři hodinky a pak honem na „obchodní“ jednání s dlouholetou kamarádkou.

Mimo práce samozřejmě proberete všechno možné, zavzpomínáte na staré časy, vypijete pár drinků a s dobrým pocitem a zakázkou v kapse odcházíte. Ještě malá zastávka u rodičů okořeněná debatou nad neadekvátností policejního zásahu, vyslechnete si smutnou historku, jak zase před domem přepadli babičku, a pak konečně domů. Po cestě už jen malá třešnička v podobě náhodného setkání s bývalou spolužačkou z nižšího ročníku. Doma si uvaříte oblíbený višňový čaj, zapálíte cigaretu a pustíte nové CD Turin Brakes. A s hlavou plnou zajímavých myšlenek otevřete notebook a začínáte psát. O na první pohled obyčejném dni, kdy jste se bezdůvodně cítili opravdu šťastně.

O osudech některých bývalých lásek. S první z nich, Panenkou, jsem prožil krátký a neposkvrněný románek v posledním ročníku gymnázia. Já byl kluk, ona holka — jí bylo patnáct a mně osmnáct. Mladinká, křehká a čistá, a náš krátký vztah zůstal — mimo pár nevinných polibků na nádraží — na čistě platonické úrovni. Po čase jsem si zřejmě uvědomil nevyrovnanost a neperspektivnost našeho vztahu a zamiloval jsem se jinde, perspektivněji. Panenka to nesla velmi špatně a další dva roky, co jsem její osudy ještě stíhal sledovat, neměla zrovna šťastnou ruku na partnery. A nejinak je tomu pravděpodobně i nyní.

Alespoň podle toho, co jsem se dozvěděl od bývalé spolužačky. Ani nevím, proč jsem si na Panenku vzpomněl, ale zeptal jsem se. Ále, Džounsi, má zase novou lásku, budhistu, a tak se teď chystají na měsíc do tibetu. Klišé nad klišé, holka nešťastná. A už je z ní aspoň zase panenka, jako bývávala tenkrát? Kdepak, přibrala deset kilo, pořád je ostříhaná na ježka a nosí batikovaný hadry. Tak se měj, mě už to jede... Achjo, taková to byla krásná holka. Jak by to asi dopadlo, kdyby... Ale ne. Bůh ví, třeba bych teď taky byl na cestě za Dalajlámou... Kdepak, nemůžu spasit všechny. ;)

Zato Podnikatelka, to byla jiná liga. O rok starší, pořádnej kus ženský. Už tehdy nebývale schopná. V druháku jsem byl z jejích velkých prsou a kožených kozaček naprosto paf. Tenkrát mě na nějaký čas vytáhla mezi „dospělé“ a já na ni po nocích (s rukama pod peřinou) intezivně myslel. Byl to začátek krásného přátelství a skvělé spolupráce. O pár let později se s touhle šťastně vdanou čerstvou mámou scházíme v naší oblíbené kavárně. Po práci legrace, kecáme o našem štěstí i neštěstí, lásce a manželství. O přitažlivosti, souzenosti a manželském sexu. Hele, Džousni, pravda je, že až teď, když jsem vdaná, si konečně užívám ten nejlepší sex svýho života. Jasně, dokonale se znáte, jste sehraní, víte co má ten druhý rád... To taky, ale hlavně — když víš, že je tohle tvůj poslední milenec, tak teprve ztratíš všechny zábrany.

Toho, že po vstupu do manželství už nikdy nesesmilním, se popravdě v hloubi duše trochu děsím. Proto mě tahle sdělená zkušenost zaujala hned dvakrát. Proč mě to nikdy nenapadlo? A že by tenhle přežitý institut přeci jen skýtal nečekané možnosti? Každopádně jsem opět mnohonásobně překročil =M=ovu kvótu učitelnosti příspěvku, takže jdu zase pomáhat panu Langdonovi v luštění šifry mistra Leonarda…