For the third time

Tyvole, viděli ste to? Von na mě šáhnul!

Asi tak — jestli ty pány na fotce nesnášíte, tak to dál radši ani nečtěte. Jsou-li vám sympatičtí, tak si stejně budete myslet, že jsem magor, a pokud je zbožňujete, tak mě pochopíte a možná budete závidět. Celý tenhle příběh se totiž udál díky několika naprosto neuvěřitelným shodám okolností, nad kterými mi zůstává rozum stát ještě teď. Ale my nedělňátka holt občas kliku máme…

Všechno to začlo v úterý večer, který jsem trávil v hospodě s partou bývalých spolužáků, kolegů a podobných existencí. Zrovinka jsem statečně čelil promyšleným útokům — jak můžeš vyhodit takový prachy za 2 koncerty těch vykopávek — když mi v kapse zazvonil telefon s nabídkou lístku na středeční show v Mnichově. Kamarád kamaráda kamaráda nemůže jet a tak si vzpomněli na mě. (Jak sem se později dozvěděl, byl sem až třetí v pořadí — prostě klika.) Vyřídil sem si pár nutných telefonátů, dopil kapitána, pozdravil se s Mae, zamával posměváčkům a jel domů.

Plán byl jasný, dostat se tentokráte až do „vajíčka“ — do sekce pod podium, kam se vejde prvních cca 1400 šťastlivců. Znamenalo to vyjet v osm a vstát v sedm. Jenže to by nesměla být hodinová zácpa v letenském tunelu, na hraničním přechodu a 10 km od Mnichova. Místo planovaných 13:00 jsme u stadionu parkovali v půl čtvrté. A pouští se od tří — sbohem vajíčko.

Štěstí mi však přálo i tentokrát, z neznámých důvodu bylo otevření stadionu o hodinu a půl posunuto a my tak mohli v klidu nabírat síly na závěrečný překážkový běh. Moje kuřácké plíce dostaly během těch cca 600 metrů pořádně zabrat, ale hodiny strávené na skvošových kurtech se konečně projevily. Bezpečně jsem vedl náš malý peloton a pak už zbývalo protlačit se davem dychtivců do jedné ze dvou úzkých uliček. Tohle nedokážeme. Tlačenicí, která byla místy opravdu zdraví nebezpečná, jsme se ale nakonec k cíli prodrali. A pak už to bylo jako v jednom z těch dokumetnů o velkých koncertech a šťastných fanoušcích. Skákali jsme, křičeli, objímali se a dali vědět všem podobně postiženým kamarádům v Česku.

Čtyřapůl hodinové čekání tentokrát uteklo jako voda, i díky skvělým Keane, krásné saxofonistce ze Zutones a partě krajanů, kterou jsme náhodou potkali — když jsme si totiž vyhlédli ideální místo, překážely tam dvě slečny. Dejte mi 5 minut, já ty gertrudy vyřídim! Tyvole džounsi, neřvi tolik, dyť to jsou češky. Achjo, s našinci v cizině mám bohaté (čti špatné) zkušenosti, a tak už jsem se s tímhle místem pomalu loučil. Jak rád sem se tentokrát spletl, doufám, že očekávaný email s fotkama dorazí co nejdřív. I další českou dvojici poslalo samo nebe. Nebýt sympatického čtyřicátníka s manželkou a obřím deštníkem, promokl bych na kost během pár minut.

Ápropos liják — nevím, jak to chlapci mají zařízené, ale už dvakrát se jim na dvě hodiny podařilo přívalové deště utnout. Stejně jako v Polsku začlo znovu pršet na zpáteční cestě. Ale ani počasí by mě asi tentokrát nerozházelo. Tenhle večer se mi totiž splnil dlouholetý sen — dostat se takhle blízko. Pódium bylo daleko asi jako v Roxy od mixáku a při vycházkách na pravé „tykadlo“ jsem je měl na dosah ruky. Víc už nejde, leda vylézt na podium, jako se to povedlo Jurgenovi s transparentem, že má narozky a chce si zahrát Party Girl. Nebo kolegyni, které Bono při jedné ze svých vycházek podal ruku. Tyvole, tyvole! Viděli jste to? Von na mě šáhnul. A holky se na sebe vrhly, objímaly se a šílely. Jak dlouho si tu ruku asi nebude mýt? ;)

Vídeň byla první a byl jsem úplně naměko. Jednak sem noc předtím moc nespal a jednak to bylo takové zadostiučinění za ty sračky co sem poslední rok prožil či způsobil. Byl to jen můj večer, který mi nikdo nemohl zkazit nebo vzít. Polsko bylo hlavně o (jak já tohle spojení nenávidim) úžasné atmosféře, Poláci jsou fakt draci. Tady v Mnichově jsem už bezpečně věděl, co mě čeká, a jen si to nehorázně užíval. Zpíval sem tak, že jsem (i kvůli zimě) další dva dny nemohl nemluvil. Jestli tohle bylo naposled, tak to bylo rozhodně důstojné rozloučení. Vzpomínkou na tenhle večer se budu hřát ještě dlouho...

No a cesta zpátky byla taky euforická. Díky nečekané zácpě na parkovišti jsme nabrali stopaře — naprostého jůtůfanatika, kterému nikdo z nás nesahá ani po kotníky. Tenhle týpek tráví sháněním fotografií, bootlegů, videí a vůbec všeho, co s u2 souvisí, většinu volného času. Vyprávěl, jak pronáší foťák v dvojitých zádech batohu, o cestě z Polska, kde čekali ve stoje 9 hodin na nádraží (nebyly tam ani lavičky), o koncertu v Berlíně a lístcích za 10 euro… A pak už jsme si jen vyměňovali životně důležité informace (nej. písnička, album, koncert, dvd, a víš že? a tak…) Zkrátka i přes hodinovou zajížďku a prudký liják utekla cesta zpátky jako nic. A já mám možná nového kamaráda .

Druhý den mě čekal zajímavý „dojezd“. V práci jsem se potkal s Milkou, která mi na vřelý pozdrav jen zavrčela. Na koncertě prý byla taky, ale bavit se tom se mnou nebude. Zasedl jsem k počítači a po icq začla milá slovní přestřelka. Prý je na mě byla hrozně nasraná, protože sem s ní nehezky vyjebal. Dal sem jí prý jasně najevo, že si nepřeju, abychom byli na koncertě spolu, a ona tak musela shánět celé středeční dopoledne někoho, s kým by tam jela. Snažil sem se tenhle chorý výplod pochopit či vyvrátit, ale marně. Pouštět se do takové debaty byla zbytečná chyba. Prostě jsem zradil a mám to u ní ;).

Btw když už jsme u těch chyb, opět o sobě dala vědět my favourite mistake. Právě ona se totiž nakonec Milce ozvala a jely spolu. Kruh se nám tím krásně uzavírá. Byli jsme na stejném místě a já zažil jeden z nejúžasnějších večerů v životě. A ona tam vlastně byla díky mně. Ale přiznám se — jsem rád, že sem o tom nevěděl. Takhle se mi jen na chvilinku vrátil ten divný pocit kolem žaludku, ale hned byl pryč. Asi už to mám za sebou. Bylo na čase, vždyť už je podzim.