Co teď uděláme?

Zpanikaříme, zeptal se s neskrývanou nadějí v hlase…

Hele, tak ty máš svůj blog, jo? Nemám. Jak’s na to přišla. Přišla. Poslala odkaz, který prostě nešel okecat. Proč si mi to neřek? Neřikám to nikomu, je to osobní. Tak proč si to nepíšeš doma na papír? A víš, žes mě docela překvapil? Já myslela, že neumíš napsat holou větu. A ty umíš.

Hlavně jsem věděl, kterýže příspěvek mě může snadno odhalit. Ale nakonec ho osud zavál docela dobrým směrem. V první chvíli mě sice napadlo zavřít krám, ale proč vlastně. Stačí několik kosmetických úprav a jedem dál. Jen troška autocenzury a méně časté vylevání si vzteku asi nebude na škodu. No, Gočo, maličko si mi zavařil. ;)

Ale o čem teď vyprávět dál?

Třeba o osmdesátiletém poloinvalidním důchodci, který se na berlích došoural do naší trafiky a roztřeseným hlasem si razantně poručil poslední dva sešity Leo čtení…

Nebo radši o oslavě významných jmenin a na-třetí-VŠvzetí mojí sestřičky? Dobrá. Takže: vypálené cédéčko — 7,50 Kč, kytice gerber — 300 Kč. Zjištění, že ta malá holka, se kterou jsme se léta nesnášeli, je dnes vyrovnanější a možná i dospělejší než já — nedocenitlené…