Bratříček a já…

aneb proč jsem se nestal muzikantem…

Když jsem poprvé slyšel bratříčka, bylo mi sedm nebo osm. O nějaké okupaci jsem neměl moc ponětí, ale tušil jsem, že ten chlápek, co se na mě všude šklebí z obrazů, není zrovna nejhodnější. Bratříček mě uchvátil, ale zároveň mi bylo dost smutno. Věděl jsem, že už za 12 let budu v těch železných hranatých maringotkách sedět taky.

Tak jsem se od babičky naučil andělíčkamůjstrážníčka, ale opravdovou útěchu mi posktyli až rodiče. Když prý budu muzikant, dostanu se do vojenského orchestru a tam je to všechno mnohem mírnější. Čtyři roky jsem den co den poctivě cvičil na violoncello — poslední rok přes tři hodiny denně — a málem tak přivedl sebe i tátu do Bohnic. Dnes mi z toho zůstaly jen čtyři notové sešity a nohy do X-O.

O dvanáct let let později už byly vyhlídky mnohem růžovější. Starší bratříček nějakým nedopatřením vypadl z vojenských seznamů a pozvánka k odvodu mu nikdy nepřišla. Já sice takové štěstí neměl, ale ztratit rok života na civilce mi přišlo jako celkem přijatelné zlo. Nakonec jsem podstoupil endoskopii a dostal modrou. Kamarád Meloun, který všem vykládal, jak se na vojnu těší, a jak prý můžeme odmítat službu vlasti, byl nám, dlouhovlasým pacifistům, pro smích…

Politickým a mírovým aktivistou jsem totiž byl už od druhé třídy. Až o mnoho let později mi došlo, jak moc jsem asi rodičům zavařil, když jsem se o velké přestávce snažil okouzlit spolužačku Věrku zpěvem Anděla. Nebýt paní učitelky Koblicové, která tehdejší oblíbené oslovení souško zatvrzele odmítala, mohlo všechno dopadnout mnohem hůř.

Ale ani tenhle hrdinský kousek mi Věrčino srdce nepřinesl. Těsně po revoluci jsme se navíc ocitli na opačných stranách barikády. Dovolila si totiž říct, že Václav Havel je pěknej vůl. Řekl sem jí, že je blbá kráva, a dostal pěstí do nosu…