Honzo, řekni, jak to tenkrát bylo!

aneb bloggerská kancelář pro uvádění věcí na pravou míru...

Milý deňýčku, promiň, že jsem si tě tak dlouho nepsal, ale měl jsem na práci lepší věci. Můžeš snadno namítnout, že mám prázdniny, a tak bych se ti konečně mohl řádně věnovat. Tolik bych ti toho chtěl povědět, ale poslední dobou se cítím tak nějak zablokovaný. Začínám furt nové a nové povídání, jenže dokončovací práce mi dělají starosti. A když už se něco konečně podaří, zasáhné vyšší křemíková moc, a vše se v jedničky a nuly obrátí. Ale dost výmluv — i když v tom jsem opravdu výtečný! Jo a mimochodem — slovo deníček použité ve významu blog mi otvírá kudlu v kapse, dokonce víc, než má xy let.

Na(ne)štěstí události posledních dní a jejich reflexe na spřízněných deníčcích (grrrr) mě konečně donutily zasednout za klávesnici. Vítězným obloukem se tentokráte vyhnu jakýmkoliv zmínkám ze svého soukromí, čas na sebereflexi ještě nedozrál. A popisovat jednu z posledních plaveb s Mirkem na lodi kapitána Morgana taky nebudu. Koho by zajímala temná silueta sedící v podřepu za stánkem PNS, kterak v jednu ráno, evidentně zaskočena rychlostí svého metabolismu, prohrává svůj boj s Granátem a topinkami s česnekem. A což teprve týdny slibovaná histerka — Kterak se pan Džouns za pomoci fiksu-pojky kouřiti naučil? Ušil sem si na sebe pěkný bič — čím déle slibuji a odkládám, tím větší tlaky cítím. Musí být dokonale vybroušená, takže prosím ještě o chvíli strpení, drazí…

O cirkusu, který se v nejmenované hospodě Emila Holuba odehrál v noci z pátku na sobotu, jste si už mohli přečíst na nejdednom deníčku (ach-můj-bože, už je tu zas!). Takže v prvé řadě musím dementovat zwířecí obvinění, že jsem se bál jít na Skřehuli sám. Bál jsem se, že když půjdu sám, tak se ho ten večer nedočkáme, a to by byla, jak se později ukázalo, opravdu velká škoda. A to i přesto, že si plete KFC s Mc Donnalds ;). Na Skřehuli se ale bez výhrad shodneme. Nebudu soudit výkony mladých nadějí, které snad přinesou onen kýžený svěží vítr do zatuchlých vod naší hudební scény. Z jedné „pecky“ těžko soudit. Nicméně mé staré unavené oči si rozhodně přišly na své. Snad chlapci vědí, jaký poklad v Quětuši nalezli. Fiksu-pojka má vůbec na ženy kliku (nebo snad šťastnou ruku). Smillu jsem viděl teprve podruhé, ale už se stačila nesmazatelně zapsat do mého srdce. Jo, 1980, to byl panečku ročník…

Byl to zkrátka jeden z těch nezapomenutelných večerů, na nějž budou všichni zúčastnění i po letech vzpomínat s lehkým úsměvem na rtech. Malý čtenář, který se konečně setkal s Gotchou a naopak. Gotcha: Tak to jsi ty? Já si tě tolik vážím, já tě mám tak rád! mČ (v úctě pokleká na špinavou podlahu): Ne! Já mám rád tebe, ty mě nemůžeš mít rád! Vždyť já urážím lidi! Gotcha: Právě proto tě mám rád! Já bych si tak přál, abys urážel i mě! O hodinu a půl a pár pivech později si už promlouvají do duše jako staří známí: G.: Kdybych já byl tak krásnej a chytrej člověk jako ty, tak jsem mnohem šťastnější než ty. Fiksu se Smillou, kteří byli mohutně (a snad i příjemně) zaskočeni Čtenářovou mnohomluvností a Gotchovou osobností. A Zwíře mohl být spokojen, tenhle večer zosnoval opravdu parádně…

A já? Pod vlivem všeobecného veselí a spikleneckých úsměvů dvou krásných žen (jak bych mohl opomenout Lucii?) jsem po roce a půl opět nepohrdl pár tahy z libě vonící rostliny. Mateřídouška to rozhodně nebyla. ;)