Té mínus čtyři — blíží se to, na mou věru…

taky vás s tím trochu seru?

Drazí milovaní. Čas utíká jako voda ve Vltavě a soudný den se pomalu blíží. Dnes mě mé kroky naposledy zavedly do sídla sedmé velmoci. Byl to vskutku neobyčejně výtečný den. Nejen proto, že velkého vůdce a jeho konkubínu postihla po výletu do Němec lehká forma virové infekce, takže se otravují jen vzájemně v soukromí jejich staropražského budoáru. Božstvo je nám zjevně nakloněno a konstelace hvězd je více než příznivá. Zásadní rozhodnutí velkého klienta, na které jsme jako na smillování všichni čekali řadu dní, konečně přišlo. Naše modlitby byly vyslyšeny, pro tento měsíc jsme definitivně za vodou, a co víc, bylo nám přidáno dalších několik dní na dokončení našeho veledíla. Co na tom, že jsme zaprodali duši, a konkurence, jakož i část našich příznivců, nás zahrne řadou milých adjektiv, z nichž kurvy prodejné, bude jedno z těch laskavějších...

A i když má ztrýzněná duše již pomalu přestala věřit na dobro, osud a šťastné náhody vůbec, přece jen se tu a tam ještě dějí věci, z kterých pookřávám jako mražený polotovar v mikrovlné troubě naší vývařovny. Předně se mi dostalo varování, když jsem troufale nedbal staletími ověřeného moudra nemluv o šibenici v domě oběšencově. Na obědě s Pařížankou jsme zbytečně podrobně rozebírali naši stomatologickou anamnézu. Boží trest na sebe nenechal dlouho čekat, po prvním kontatku řezáků s tvarohovo-jogurtovou zmrzlinou jsem ucítil na patře podivně řezavou bolest. Instinkty mě tentokrát nezklamaly — jednalo se o nepatrný úlomek mé porcelánové nástavby.

Ale střepy tentokráte znamenaly štěstí! Dřív než malá ručička jednou oběhla ciferník mého chronometru, vytrhla mne z pracovního nasazení libá vyzváněcí melodie telefonu. A na druhém konci mne čekala nejlepší zpráva za několik posledních měsíců. Nevím, jestli to souvisí s věkem, nebo s mým dlouhodobým duševním roz(po)ložením, ale v současné době mě nejvíc potěší upřímná radost těch nejbližších. A tohle nebyla jen radost, to byla vlna euforie, přímo gejzír čistého štěstí, který mne naplnil positivní energií na pár dní dopředu. Pak už zbývalo jen čekat, kdy se vrtkavá štěstěna uvolí obdarovat i mne. Trvalo to asi pět minut. Milý hlas mého konzultanta mi oznámil, že se s oponentem bezvýhradně shodli a moje práce byla od obou ohodnocena na výbornou…

Nicméně odpočítávání nemilosrdně pokračuje, je čas jít spat a načerpat poslední zbytky sil na závěrečné tažení za vítězstvím ve vědomostně-znalostním kvízu, který už doslova klepe na dveře. Doufejme, že moje taktika á la Blitzkrieg vyjde. Zítra v dopoledních hodinách se proto na závěrečné soustředení přesunu do rodného sídla. Drazí rodičové mne tentokráte nikterak nepodpoří, odjeli se totiž rekreovat do lázní. A ačkoliv se dokola uklidňuji mnoha positivními příběhy svých kolegů, kteří mají tuto zkušenost již řadu let za sebou, pochybosti ve mně stále hlodají. Přece jen — na rozdíl od obyčejných zápasů začíná v pondělí playoff a hraje se na náhlou smrt. Taktiku mám zvolenou dobře, soupeř se těší na přátelské utkání, tak ještě abych dokázal načasovat formu. Když do toho dám srdíčko, tak tolik potřebné štěstíčko snad přijde a já se v pondělí mezi své vrátím ověnčem titulem. A pak konečně začne normální život, který se mi posledních deset měsíců s úspěchem vyhýbal. A fiksu pojka se konečně dočká rozhřešení za své mladické hříchy ;).

P. S. Nedlouho po publikování tohoto příspěvku mne navždy opustila má dlouholetá společnice — stojací regulovatelná lampa. Budiž jí země lehká... Jestli ani tohle není znamení, tak už opravdu nevím ;)