Té mínus pět. Ohřejte mi párek!

aneb odhalení velkého spiknutí…

Konečně zase v práci! Po deseti dnech samostudia to byl balzám na duši. Co víc — poslední dny jsem byl takřka offline, takže icq jelo jako o závod. V kolektivu panuje nevídaná pohoda, snad i proto, že zítra přijdou výplaty a Milka je nemocná ;) Jen ta strava, ale snad se blýská na lepší časy.

Zato jinak se dějou věci. Cítím, že bloggerská pavučina mě začíná pomalu pohlcovat. Nejen, že ovládáme všechna důležitá česká média a vydavatelské domy, ale navíc docházím k závěru, že tohle celé je pečlivě chystaná revoluce, která své děti sleduje už od dětství. Jak jinak si mám vysvětlit, že den po tom, co zde byla zmíněna fiksu-pojkovu vina na mé nikotinové závislosti, jsem dvakrát v rozmezí 4 hodin potkal druhou přímou účastnici slíbeného vyprávění. Gól by byl, kdyby se ukázalo, že je to sama Smilla, ale to si nemyslím.

Ale přináší mi to i četné výhody. Najít někoho, komu po nedlouhé známosti bez obav svěříte na pár dní svoji práci a svůj počítač (na který jsem nikdy nenechal nikoho ani sáhnout), je prostě fajn. A vzájemná výměna zkušeností, drbů a empétrojek je tak obohacující… I když pořád ještě trochu bojuji s určitou schizofrenií — když někoho znám osobně jen skrze internet, tak po face-to-face setkání mi vždycky nějaký čas trvá, než se mi off-line a on-line verze toho člověka spojí v jedno.

A občas se stávají i milá nedorozumění. Jako tuhle, když sem se seznámil s jedním „slavným“ bloggerem, kterého sleduji od začátku jeho kariéry. Znám ho nejen na základě jeho psaní, ale i z mnoha historek od dalších kolegů a spolužáků. Měl sem za to, že „ví“, ale záhy se ukázalo, že jsem se mýlil. A asi je to tak — minimálně pro — mě lepší. Ale vybruslit z otázky, odkud že vím tohle a tohle, nebylo zrovna snadné a rozhodně jsem asi přitom nepůsobil dvakrát normálně, cheche…

Tak uvidíme co mě čeká dál. Ostatně, jak zpívá Štěpán Stávka Tujek, život je rokenrol. A jeho cédéčko taky. Tenhle člověk by rozhodně stál za důkladné psychologicko-sociologické zkoumání. Párkrát jsem s ním měl tu čest a musím říct, že je sice svéráz, ale všechno, co dělá, má promyšlené mnohem víc, než by se zdálo. A co se té „desky“ týče — stojí to za to. Nenapadá mě vhodnější přirovnání než Helena a její chlapci české pop-music. Textově rozhodně zajímavé — znáte někoho jiného, kdo zhudební vtip s Gorbačovem a Husákem, či dokáže s nedbalou elegancí zveršovat Marxovo učení? — a navíc, štěpánovo fra-á-zo-óva-á-ni-í je geniální. Možná kouzlo nechtěného, ale rozhodně by byl důstojnější předskokan Mobyho, než jakým byli cirkusáci z Kryštof.

Á propos Moby. Večer v Hušákově aréně byl tentokrát prima, snad i proto, že jsem od toho nic nečekal. Co víc — z obyčejných lístků na sezení se vyklubali VIP vstupy s plnou penzí. Ovšem předkapela, ó hrůzo! Kryštof na živou jsou čím dál tim víc otřesnější. Nepamatuju se, že bych se někdy na koncertě takhle styděl. Kapela za to snad ani nemůže, ale Krajčo je teatrálně směšnej a trapnej. A jeho pokusy o vtipné průpovídky mezi písničkami nebo o kontakt s publikem? Škoda mluvit. Zato Mobík. Zpívat moc neumí a pohybově nadaný taky dvakrát není. Zběsile pobíhal po pódiu a vypadal jako jedno ze svých kreslených zvířátek. Jenže narozdíl od trapného Krajča byl milý a legrační. A taky vtipný. Nepamatuju se, že bych se za poslední rok na některém z koncertů tak pobavil. I když vynikající jídlo a pití zadarmo v tom taky určitou roli sehrály. Musím si dávat pozor, aby se ze mě na stará kolena nakonec nestal generál holubí letky…