Té mínus jedna — jsem bedna, jsem bedna!

aneb poslední díl seriálu příspěvků s debilními veršovanými titulky…

Nečekejte, že se dneska dokážu smysluplně vyjadřovat. Od pátku prožívám předzkouškovou agonii. Ale vlastně sem až podezřele v klidu. Pátek jsem vzal volně a večer si zpestřil Jackem Sparrowem. Sobota byla už trochu krušnější, nicméně veškeré chmury jsem rozehnal na nečekaně příjemné firemní party. Čekal jsem ledacos, ale že se z toho vyklube nejpříjemější firemní (a to nejen v téhle, ale i jakékoliv mé dosavadní firmě) večírek ever, to by mne opravdu nenapadlo. Papežovci a spol. odjeli už záhy a já celý večer korzoval a konverzoval, poznával nové lidi a za výhru v hazardu se solidně upravil.

Dneska konečně přišla očekávaná krize a stres. Naštěstí to včas zpozorovala moje milá sestřička a vytáhla mě na Vyšehrad, že tam se mi bude učit líp. Počasí parádní, dvanáctka ze stánku trochu břečkovitá, ale pomohlo to. Hráli jsme si na školu, nechal jsem se zkoušet a díky tomu získal dojem, že by to zítra mohlo celkem dobře dopadnout. Večerní plánovaný odpočinek nakonec díky diletanství francouzského pneuservisu Michelin opadl, a tak mám teď hlavu přeplněnou světovými dějinami až k prasknutí. Až je mi líto, že si to neůžu odbýt hned, roznesl bych je na kopytech.

No a abych se vyhnul klasickým neurotickým projevům, dal jsem svůj osud do rukou moderní medicíny. Vedle postele mi leží půlka malého bílého prášku, která mi zaručí klidný spánek. Zítra po poledni bude rozhodnuto, doufám, že narozdíl od Johna Wayna nebudu muset v pravé poledne bojovat sám proti všem. Držte mi palce…