Konec dobrý, všechno dobré

aneb každá voda jednou steče dolů a Stázina se dostane Kubovi za ženu…

Ráno jsem se vzbudil v 7:15 a už neusnul. Vydatnou snídaní jsem si spíše jen propráchl žaludek a začal se chystat. První překvápko bylo, že oblek, který jsem na sobě neměl už rok a půl, mi byl krapánek velký. Jo, o jedenáct kilo lehčí — to se na volnosti kalhot prostě projevit musí. Do školy jsem dorazil pár minut před nástupem na potítko a pak už jsem jen nervózně mašíroval po chodbičce v stále menších kruzích...

Klíčový okamžik bylo, když jsem si vylosoval otázky a následných 40 minut na potítku. V tu chvíli jsem už věděl, že sice nemusím dopadnout nejlíp, ale že projdu. I proto, že přes otevřené dveře jsem slyšel „výkon“ svého přechůdce. Čas na přípravu utekl jako nic a já nastoupil. Komise byla příjemná, všechno proběhlo bez problémů. Nechali mě blábolit podle mých poznámek a jen tu a tam jsem dostal doplňující otázku. Blýskl jsem se několika vtípky a za 20 minut bylo hotovo. Možná bych se mohl kasat, že to byla v podstatě fraška, ale pro mě bylo hlavní, že jsem se neztrapnil a obstál lépe než se ctí. Přímo na výbornou ;)

A teď je konečně čas na bilancování a patetické kecy. Děkuju všem, co mi pomáhali a drželi palce. Děkuju sestřičce, která už je vlastně velká ségra, za to, jak se o mě poslední krizové dny starala. Děkuju té, jejíž zásluhou jsem se na to nevysral. A že jsem chtěl! Dodnes si pamatuju, jak jsme stáli v našem obýváku a já dupal nožičkou a řikal, že končim, že to nemá cenu, že mi to k ničemu nebude a že mě to jen zbytečně prudí. Děkuju, že si mě tenkrát seřvala a zlobila ses, že když sem došel tak daleko, tak to přeci nezabalim, když sem tak blízko u cíle. A pak samozřejmě děkuju rodičům, bohu a paní učitelce, že ze mě není blbec ;)

No a dál? Samozřejmě sem se musel pochlubit všem známým a kamarádům. Rozeslal sem hromadnou textovku a pak se jen těšil z více či méně upřímných a vřelých gratulací a telefonátů. Potěšily mne. Dokonce i lidi, od kterých jsem to nečekal, mi napsali pěkné blahopřání. A pak sem naklusal do práce. Skoro nic sem neudělal, poněvadž jsem zařizoval večerní oslavu. Trochu jsem zariskovala pozval nesourodou skupinu lidí, kteří se leckdy vzájemně nikdy neviděli.

A výsledek? Nad očekávání skvělej. Fakt si nepamatuju, kdy sem se naposled tak skvěle bavil. Všichni byli skvělí, a překvapivě si dokonale padli do noty — tedy vyjma Milky, která si přišla vyzvednout Papeže a těch čtyřicet minut, co tam byla, vykládala o sobě, o nákupech v Německu a další „zajímavé“ historky. Pak zavelela k odchodu a začla pravá zábava a alkoholová smršť. Osobní rekord v souboji s Captainem Morganem jsem hravě překonal ještě než odbila půlnoc. Skončil jsem v půl třetí o osm set chudší s propálenou nohavicí, lehce upraven, ale šťastnej jako blecha. Vracel sem se domů po mostě a koukal na měsíc, co dneska opravdu vypadal jak obří krajáč mléka z kocourka Mikeše. Konečně mi to začlo docházet.

Jasně, tahle zkouška nebyla ve výsledku žádná věda, ale pro mě je hlavní fakt, že jsem to přes mnohé strasti a peripetie sám dotáhl do vítězného konce. Tímhle dnem se pro mě definitvně uzavřela jedna podstatná životní kapitola a neodvratně vstupuji mezi dospělé. Papíry na hlavu přijdou záhy, už jen dostat rozum a všechno bude, jak má ;). Začal sem nalezením nového životního mota — šest let školy, šest dní v lihu. Tak na zdraví…