Kam ten svět spěje,

když se odhalují tajemství, co měla navždy zůstat skryta…

Mám rád tajemství, mám rád nepolopatické náznaky. Rád si lámu hlavu a bojím či těším se z toho, co není jasně řečeno. Třeba ve filmech. O kolik lepší jsou Čelisti nebo díla od Hitchcocka, kde není zlo ukázáno, jen naznačeno — každý si může představit hrůzu sám a bát se dle vlastní libosti a fantasie. U filmů s happyendem je to stejné. Jak neskonale víc mě baví, když je budoucnost jen naznačena, nejlépe i s možnými problémy, a diváku, sám si lámej hlavu, jak to asi dopadlo. Vstávání z mrtvých, zázračných uzdravení, sequelů, prequelů a odpouštění neodpustitelného mám plné zuby, hollywoodští klasici mě tím dokáží — samozřejmě až na výjimky — spolehlivě otrávit.

Proto se není čemu divit, že největší zklamání posledního týdne mi připravil Michael Felt, když se po letech hrdě přihlásil ke své klíčové úlouze hlubokého hrdla v kauze Watergate. Tenhle starý pán po mrtvici si ještě asi chtěl užít svých posledních 15 minut slávy, než se odebéře do věčných lovišť za ostatními agenty FBI. Jasně — Bernstein a Woodword už taky zdaleka nevypadají jako Redford s Hoffmanem, ale to mě netrápí. Mrzí mě, že svět přišel o další potenciálně řešitelnou záhadu, s kterou jsme si mohli lámat hlavu dalších pár desetiletí. Skutečná tajemství jsou totiž mnohem, zábavnější než kruhy v obilí, UFO nebo prsa Dolly Buster.

Zkrátka a dobře, svět bez opravdových záhad a tajemství by pro mě pozbyl kouzlo. Na UFO samozřejmě věřím, žijí přeci od dávných časů v jedné předaleké galaxii. A smysl vesmíru a lidského bytí je mi už taky pár let dobře znám. Ale jestli někdo z vás ví, kdo zabil Kennedyho, nechte si to, prosím, ještě aspoň pár let pro sebe…