Cesta do hlubin študákova žaludku

aneb i studium má své výhody...

Tak mám za sebou první tři dny v knihách a poznámkách. Nadšení a optimismus se mě zatím (mimo krátkých krizí) celkem drží, plán zatím dodržuji na 110 %. Svou lenost jsem ochcal tím, že se chodím učit do rodného kravína. Stačí se ráno vykopat z domova a pak už to jde samo. Zatím to má samé výhody. Jednak je u našich mnohem menší vedro a nepořádek, jednak jsem pod dohledem, takže se neflákám, a jednak mám zaručen stálý přísun vydatné teplé stravy. Za víkend jsem toho ztláskal tolik, co za poslední dva týdny. Půjde-li to takhle dál, půjdu ke zkoušce o deset kilo (nejen) vědomostí těžší.

Večery zatím věnuji odpočinku — návštěvě masových kulturně-společenských akcí. Musím s povděkem kvitovat, že pro dnešní děcka existuje celkem kvalitní středoproudá hudba, to za mých mladých let nebývalo, to tak ještě punkové koncerty v Belmondu nebo Mlejně. Navíc nevycházím z údivu — za posledních 5 let jsem byl na několika desítkách koncertů a festivalů, ale takovej hukot a jekot jako v pátek na Avril, to sem tedy opravdu ještě neviděl (oukej, Superkoncert jsem vynechal). Co na tom, že nás ten večer drahá Avril svým výkonem obzvláště ve vyšších polohách příliš nepřesvědčila. A zelení kamarádi bojující proti Americkému idiotovi předvedli, jak se dělá šau. Cirkus humberto hadr. Škoda, že jejich zvukař přes obří sluchátka neslyšel, co se line z pódia. Tady už neplatilo ani okřídlené — tu hudbu by slyšel i hluchý člověk. Tuhle hudbu by slyšel i mrtvý hluchý člověk, když by se procházel po chodbách areny.

Nicméně abych se nezaprodal své blog’o’negative linii, jedna hrozná věc je opravdu na spadnutí. Opravdu mě děsí horké zprávy z tábora jedné ovocnářské firmy, která se prý zítra chystá ústy svého šéfa ohlásit přechod k pohoným jednotkám od nejnenáviděnějšího nepřítele. Pánbůh nás všechny ochraňuj…