Ale posadí se tento pán, aby si procvičil podpis…

aneb konečně jsem upsal svou duši žlutým a zeleným ďáblům…

Milým zpestřením stereotypu posledních dnů mělo rozhodně být poslední dějství mé nekonečné reality show. Za poslední půlrok jsem se na vlastní oči, nohy, nervy a peněženku bezpečně přesvědčil, že získat u nás hypotéku není zdaleka taková sranda, jak nám to všechny developerské a hypoteční firmy předkládají v mediích. A to jsem si ji nemusel vyřizovat sám, žlutáci to prý dělají v ceně. A jak ochotně! Naslibují hory doly, vychválí vaše daňová přiznání do nebes, a pak z nich postupně padá jedna jobovka za druhou. Takže — ačkoliv jsem mladý, svobodný, perspektivní, takřka vystudovaný a na hypotéku dostatečně dobře placený, měl jsem skoro smůlu, protože nejsem řádný zaměstnanec. Což sem se samozřejmě dozvěděl dva měsíce po tom, co mě má úvěrová poradkyně ujistila, že s mým příjmem mě zeleňáci přijmou s otevřenou náručí, abych pak musel podepisovat balík dalších smluv o prodloužení stanovené lhůty na získání úvěru...

No, dalšími podrobnostmi vás nebudu unavovat, nakonec to dopadlo a já se dnes s mými spolupodílníky vydal na závěrečné jednání. Hned na začátku nás milá hypotečačka „potěšila“ fakturou na sedm tisíc za zpracování úvěru, ačkoliv nás žluťáci celý půlroku ujišťovali, že pokud to vyřizují oni, je to bezplatné. Prima. Třicetkrát jsem se podepsal, dostal zelenou tužku a nové —tentokráte zelené — desky a vyrazil do dočasného azylu pokračovat v pilném studiu. Upřímně, po těch deseti dnech už mi z toho lehce hrabe. Například dneska jsem si 2x zapálil cigaretu obráceně, po svačině jsem uklidil šunku do skříňky s pečivem a chleba do lednice a poplet sem si Northcliffa s Radcliffem atp.

No, naštěstí si následujících pár dní odpočinu v práci a v Mobyho hotelu, o víkendu všechno zopakuji, trochu vypsychám a příští pondělí jdu na to… A pak léto. A předtím ještě čtyři brutální dny a noci v práci. A pak už koncert U2. A druhej koncert U2. A měsíc volna. A léto. A teplo. A jahody. A třešně. A koupání. A výlety. A pak podzim. A zima, kdy se budu stěhovat do nového. A pak už jen spokojené stáří mezi žlutými a zelenými deskami, z jejichž obsahem by se dalo vytapetovat jedno středně velké sídliště. Zachraňte naše lesy ;)

P. S. Držte mi palce, protože když uspěju, tak vám odhalím několik opravu pikantních historek z mého středoškolského mládí — třebas jak jsem poznal Fiksu-pojku a proč jsem kvůli němu začal kouřit! Stay tuned!