Welcome to the real world…

Padesátpět hodin spánku, jídlo jen z kantýny a fastfoodu — deset dní, kdy jsem viděl svět jen skrze okno auta nebo kanceláře.

Nicméně výsledek předčil moje očekávání a těší se všeobecnému uznání. Navíc — takhle náročná, místy až krizová situace, dokonale prověřila náš ma(i)lý kolektiv. Krásně se ukázalo, kdo je ochoten pro „naší věc“ vypustit duši a kdo se stará jen o své. A taky byl udělen první titul psychopat měsíce... S přehledem vyhrála šéfova drahá, Milka. Milka je mladé schopné a velmi (často přespříliš) ambiciózní děvče, které trpí komplexem nedoceněnosti a asi i méněcenosti. Svou práci zvládá výborně, má tucty neotřelých nápadů, ale... ALE bohužel naprosto propadá v mezilidské komunikaci. Pokud není přehlasována resp. umlácena většinou, prosazuje svoje nápady jako dogmata a jakýkoliv cizí návrh, dodělávku či zlepšovák naprosto rezolutně odmítá. A to prosím jen proto, že ona to vymyslela jinak, a tak to prostě bude. Zkrátka radost spolupracovat.

Navíc patří mezi tu „šťastnou“ skupinu lidí, kteří nemají normální náladu. Buď je maximálně šťastná nebo permanentě nasraná. Bohužel poměr těchto nálad je tak 1:23 (v hodinách :D). Jak říká sám Papež, potěší jí jen 2 věci — když si koupí něco pěkného na sebe, případně když shlédne další díl oblíbeného seriálu. Jejich vztah je podobný — Itálie se vším všudy, včetně pravidelného vyhrožování rozchodem nebo v lepším případě její rezignací na funkci (jak by řekl Hawkey Pearce — tak na tu svoji blbou funkci rezignuj, Hrmo). Na její obranu nutno říci, že Papež je ukázkový egoista, který navíc posuzuje chování všech ostatních podle sebe, a život po jeho boku rozhodně není snadný. Jenže — nehysterčí, nevyhrožuje a nedělá ostatním ze života peklo... Alespoň ne viditelně.

A protože sem měl jeden čas cosi do činění s dámou lehce podobného ražení, bytostně se mi příčí veškeré hry typu Jestli mě máš rád, tak nebudeš dělat to a to... Kdybys mě měl rád, nebavil by ses s tou a tou... Kde se bere právo zakazovat tomu druhému co smí a co ne ve jménu „lásky“? Jednak je to sprosté vydírání a navíc to stejně dopadá tak, že pokud to ten druhý slíbí, dělá to většinou jen proto, aby měl doma klid. Samozřejmě to pak nedodržuje a vydává se na jen o kousek delší cestu do pekel. Ale Papeže to navíc většinu času baví, navíc je za to svými fanynkami chápán a litován...

No a teď si představte že s takovouto veselou osobou trávíte 8 a více hodin denně. Nejdříve se to všeobecně toleruje, protože je toho na ní přece moc — ona se určitě uklidní. V druhé fázi si všichni za jejími zády vyměnují významné pohledy a dělají vtipné narážky. A Papežovi začíná být trapně. No a v třetí fázi, ve které se právě nacházím já, už toho máte plné zuby a začínáte se proti její stupidní aroganci ohrazovat, z čehož logicky vznikají hlasité (z její strany) konflikty, ze kterých má zbytek týmu opravdu upřímnou radost...

Přiznávám, nejsem v tom na 100 % nevinně, jsem trochu provokatér. Když se někdo chová takhle, mám nezadržitelné nutkání trošku popichovat. Proto sem tuhle situaci bral zpočátku s rezervou. Ale za posledních pár dní mi zbylí kolegové/kolegyně dávají jasně najevo, že to opravdu není moje vina a že nechápu, proč si víc nedupnu, dupnul sem si... a použil její dementní zbraně a ještě dementnější argumenty. To vám byla mela... Zítra to budeme s Papežem řešit a opravdu mu to nezávidím. Vidět ho, jak je mu za ní velmi trapně, není zrovna příjemné. Ale protože Milka naštěstí nemá vliv na zbytek týmu, předpokládám, že to vyřešíme šalamounsky — aby se nažrala a já zůstal celý…