Svatba jako remen...

nebo jak se to řekne po slovensku?

Hrozně nerad se fotím, bytostně to nesnáším. Asi proto, že jsem skutečně „fotogenický“ typ. O filmování to platí dvojnásob. Ale na druhou stranu celkem rád točím jiné. A ještě radši z toho pak stříhám rádoby veselá homevidea. Vlastně to natáčení bych si klidně odpustil — ostatně kdo se má dívat na všechny ty známé a příbuzné, jak se snaží pěkně tvářit na toho otravu s kamerou, aby se jim následně protáhl ksicht a jasně tak dali najevo, jak je obtěžuji.

Naštěstí existují výjimky — svatby. Před pár lety jsem se v širokém příbuzenstu proslavil vydařeným snímkem ze svatby mého brášky matfyzáka. A tak mě příliš nepřekvapilo, když se mi ozval jeho dobrý kamarád-spolubydlící. Za tři týdny se žení a prý by chtěli mít také tak pěknou památku na tenhle slavnostní den. Moje příjemě poškádlené ego zajásalo a já souhlasil. Bohužel sem netušil, v jakém stavu se budu onen teplý dubnový den nacházet, a jak se celá věc zašmodrchá.

Nejen že jsem před osudným termínem neměl plánovaný týden volna — naopak poslední 4 dny jsem pracoval 15–17 hodin denně — ale navíc se svatba konala na hradním nádvoří (což jsem předem věděl), mimo Prahu (i to jsem věděl) a k tomu v půl jedenácté ráno, takže odjezd z matičky byl stanoven na 6:30! Kdybych tohle býval byl věděl, nebyl bych býval souhlasil…

Bráška se ženou mě vyzvedli až u domu, vzali mě na benzínku, kde jsem si zakoupil nutné potřeby na dalekou cestu (pečivo, kolu, česnekové baked rolls, tabulku čokolády a denní tisk).
Jenže díky jísté jinak radostné události jsem musel celou dlouhou cestu vydržet bez své oblíbené nikotinové berličky. Peklo na zemi!

V životě jsem zatím byl asi na pěti svatbách a žádná mne příliš nenadchla. Nevím, jestli je to naší mentalitou, ale české svatby mi připadají studené, škrobené, přehnaně vážné a zbytečně oficiální. O to víc mne překvapilo, jak to ty mladý měli hezký. Žádný kostel nebo komunismem smrdící radnice, ale zelený trávník na nádvoří pěkného hradu; místo spirituálně (mrtvolně) působícího oltáře či úřednického pultíku tu stál oblouk ze zelených lístků a bílých květů. Kýč jako z Hollywoodu? Možná. Romantika? Určitě!

Samotný obřad byl krátky a hezký. Pan primátor s masivní zlatou medailí na krku se vyhnul zbytečnému patosu, odříkal snoubenci podstrčený projev z pera Karla Čapka, a šlo se do finále: ano, ano, prstýnek, prstýnek, polibek, polibek, podpis, podpis… Uff. Trochu mě udivil zvrácený smysl pro humor teď-už-manželů, kteří si nechali od místního DJe zahrát Wish You Were Here od Floydů a Please Forgive Me od B. Adamse, ale koneckonců — proč ne…

Po pořízení svatebních fotografií — opět musím konstatovat, že na trávě všechno vypadá líp :) — přišla na řadu obligátní hostina a pro mě nejobávanější část dne. Slavností oběd byl pouze pro svatebčany, svědky a jejich rodinu... a vše mělo být za účasti mé maličkosti a kamery. Představa následujích tří hodin strávených mezi lidmi, které jsem mimo ženicha nikdy neviděl, mne opravdu příliš nelákala, ale jako správný profesionál jsem zatnul zuby a s těžkým srdcem se vydal do zámeckého (hradního? pořád se nemohu rozhodnout, jak onu stavbu nazvat) sálu.

Jak hezky jsem se mýlil. Tedy minimálně z poloviny. Rodina a svědkyně nevěsty byla typicky česká až hanba. To máme jedenkrát matka (150 cm, 150 kilo), která s těžkým srdcem vdává svou první dceru, a pan otec — lehce omšelý padesátník, který žije pod dlouholetým diktátem tříčlenného dámského sboru. Jediný světlým bodem byla spřízněná svědkyně, resp. její útlý pas a ňadra dmoucí... A málem bych zapomněl na milou babičku. Zato všichni ženichovi blízcí Slováci! Rodiče elegantní, energičtí a životem sršící padesátníci s neuvěřitelným smyslem pro humor, plus mladší brat, veselá kopa a fešák už od prvního (byť značně heterosexuálního) pohledu.

Nerad bych, aby to celé vyznělo negativně. Společně mne vřele přijali do svého kruhu a ty obávané tři hodiny jsem si opravdu užil. I když... Celou dobu mi to vrtalo hlavou. Jestli je tohle signifikantní vzorek typické české a slovenské rodiny, tak už nás naši ex-federativní bratia přehrávají na celé čáře. Nechci se tu nijak povyšovat — dobře vím, že to je fakt štěstí, že nepocházím z takové klasické „novácké“ rodiny — ale proč jsme proboha tak nudní, stereotypní, zaprdění, ufňukanní a škrobení? Copak se toho čtyřicetiletého převálcovaní nikdy nezbavíme? U rodičů je to pochopitelné, ale když vidím, jak i „mladí“ inklinují ke stejnému modelu, je mi fakt smutno. A to tahle čecháčkovská rodina patří k těm lepším případům...

Z hrozícího záchvatu trudomyslnosti mě zachránila moje famózní maminka. Jelikož dobře věděla, jakým peklem jsem poslední dny prošel a navíc vytušila, co mě může čekat, pěkně se o mě — via sms — starala. Přikládám autentický záznam...

Máma: Tak jak to zvládáš? Jaká byla hostina?
Já: Chce se mi spát, ale jinak celkem ok. Hostina parádní, rodina ženicha je geniální! Navíc jsem se skvěle najedl.
Máma: A co dobré pokouřeníčko? (Ano, moje starostlivá maminka o mě pečuje v každém ohledu.)
Já: Hrůza :) Nikdo tu nefajčí, takže se musím tu a tam nepozorovaně vypařit na čerstvý vzduch...
Máma: To je zdravé! Ale Marek Eben taky kouří. Udělal mi tím opravdu velkou radost.

No řekněte, není tohle nejlepší máma na světě?