Proč bydlet na vesnici, když je Praha tak malá?

aneb čersté zprávy z fronty na sňatek…

Vida, vida, to se nám dějou věci. Minulý týden se mi podařilo vytvořit slušný náskok, takže zatím jezdím domů před půlnocí. A co víc — zatím nemám pocit, že bych se dvakrát předřel. Můžu si dovolit i luxus klidné snídaně v příjemné společnosti. Při konzumaci bagety se sýrem, rajčaty a salámem cizokrajného názvu, jsem si opět potvrdil, jak je svět neskutečně malej. Sympatická slečna, kterou jsem předevčírem (nebo včera?) potkal ráno v domovních dveřích, si to najednou štrádovala kolem nás a můj společník v ní okamžitě rozpoznal milou kolegyni. Příště jí třeba svezu, karty přece nelžou… :)

Další malou radost mi přinesla zatím nepotvrzená informace o tom, kdo že bude oponentem mé závěrečné práce. Možná že je fakt pravda, co mi máma vtlouká do hlavy od nepaměti, že my „nedělňátka“ máme v životě štěstí.

Na večeři jsme vyrazili překvapivě jen ve dvou, s kolegou Rumburakem. Od práce jsme se dostali poměrně rychle ke sňatkům. Očekávám totiž, že příští rok v mém okolí povstane přímo svatební tsunami vlna. Jedni z prvních na ráně jsou Papež s Milkou. Tedy alespoň podle Milky, která nedávno razatně prohlásila, že do dvou let hodlá mít s Papežem dítě a ať si nemyslí, že bude svobodná matka. Jeho pokus o optimistický výhled na další dva roky svobody rázně utla prohlášením, že to samozřejmě myslela tak, že za dva roky už bude malé na světě. Nu, každý svého štěstí koloťukem.

Ostatně Rumburak s Důstojnicí to mají IMHO taky za pár, stejně jako další kolega — Učitelskej. Učitelskej už pár let žádá svou Včelku o ruku a ona zatím odolává, ale vzhledem k tomu, že před týdnem zakoupil rodinný vůz, očekávám brzké rozuzlení. No a to jsem si před pár lety myslel, že první budu já. Ale s nikým z nich bych neměnil ani za milion. I přes to, že si musím jít zase sám přeprat trenky...