One more thing…

aneb co mi pořád leží v hlavě…

Víkend a oba nervydrásající zápasy jsem strávil v milé společnosti Mirka, Lotky a spol. Situace už není tak kritická, jak se zdálo, i když do ideálu má přece jen trochu dál. Mirek to charakterizoval asi tak, že mají „normální“ vztah jako většina okolo a že to takhle trvá už pár měsíců.

Tak nevím, asi jsme oba naivní idealisti. Ten jeho koncept (ačkoliv on tvrdí, že to jsou moje slova :D) my dva proti zbytku (MDPZS) světa totiž vyznávám taky. Výklady mohou být samozřejmě různé, ale verze — proč chceš jít jinam s někým jiným, znamená to snad, že nechceš být se mnou? sem rozhodně nepatří. MDPZS taky není model Milka&Papež – nemáme před sebou žádná tajemství, projíždíme si vzájemně maily a textovky. Já osobně si to maluji tošičku víc romanticky — MDPZS existuje mezi dvěma lidmi, kteří jsou si souzení, kteří mají toho druhého rádi víc než sebe a udělají pro něj/ni takřka cokoliv na světě, protože vědí, že toho nebude zneužito. Klíčové slovo není věčná zamilovanost, ale láska, respekt, úcta, tolerance, porozumění, soucítění a přátelství… A když se tohle povede, není třeba hrát společenské hry typu ta moje mi nerozumí, ten můj je hroznej… Nu, Trittico, jen do mě :)

Druhou díru do hlavy mi prostřelil Zwíře s hrou na ustupování. Jasně, kompromisy jsou strašně důležitá, ale zároveň taky citlivá věc. Co všechno se dá ve jménu lásky po tom druhém chtít? Kam až můžeme s dobrým úmyslem ustoupit, abychom se neocitli v koutě? Kdy se z láskyplné tolerance stane půjčka za oplátku — já sem toho tolik obětoval, tak proč to neoceníš? Proč nemůžeš taky udělat něco pro mě? Můj poslední vztah shořel přesně na tomhle. Ustupoval sem, pálil mosty, ničil svoje základní kameny, ale nic nebylo dost dobré. A když jsem byl zahnán do úplného kouta, vyrazil sem do protiútoku a… spadla klec. Vedl jsem zákopovou válku, jenže jednou ztracené pozice — navíc zničené kobercovými nálety — už se stěží dají získat bez velkých ztrát zpátky.

Třetí kříž snad vyvolá jen vztek. Mám jednu kamarádku-psycholožku, která — ačkoliv je navýsost racionální bytost — propadá už od puberty depresím. Depresím z toho, že spolu lidé nedokáží komunikovat, že si neumějí říct, co by měli, a na místo toho — v lepším případě — hrají hry a říkají si milosrdné lži, v horších (a častějších) případech intrikují, lžou si a podvádějí se. Nepochopení, strach přiznat slabost, nedorozumění… Kolik vztahů končí proto, že něco důležitého nebylo vyřčeno a už nikdy nebude, třebas proto, že z jedné či druhé strany už není zájem? A co pozdní lítost, jak to, že to je skoro výhradně mužská záležitost? Proč jsou všechny dobré texty o ztracené lásce?

No nic, s velkou zásobou froté ručníků se dá přežít všechno… :-)