Není familiárnost jako familiárnost

Tak určitě, ale byla to situace jako každá jiná…

Dneska sem zase po dlouhé době zůstal doma a dolaďoval poslední detaily své velkolepé závěrečné práce. Ačkoliv se mi hotový polotovar válí na disku už 2 měsíce, neměl sem kvůli hektickému nástupu na nové místo čas jej zfinalizovat. Nu dobrá, měl bych, ale nechtělo se mi. Potřebnou motivaci mi dal až nebezpečně blížící se termín odevzdání. Ale všechno zlé je k něčemu dobré, a tak jsem alespoň mohl v teple domova shlédnout nervydrásající čtvrtfinálovou bitvu našich udatných hokejistů s týmem odporných imperialistů.

Na tomto místě se musím přiznat k zálibě ve sbíráních nejtrapnějších komentátorských klišé, debilních otázek a ještě debilnějších odpovědí našich sportovců. Jasně, když vám někdo od čtyř let mlátí hlavou o mantinel, tak z vás žádný génius nebude. A navíc — odpovídat desetkrát denně na otázky typu: jak byste popsal váš gól nebo celou třetinu máte jasnou převahu, ale ten gól tam ne a ne spadnout, jak to vidíte? — není taky žádný med. Zřejmě proto vzniko v našich zeměpisných šířkách kouzelné dvojsloví Tak určitě [vyslovuj tak určitěééééééééé]. Tak určitě je fráze nad fráze, klišé nad klišé. Tak určitě je zbraň, kterou využívá 95 procent našich borců jako uvození odpovědi na jakkoukoliv otázku. Kam se hrabe v pohodě, hustý nebo obligátní libozvučné mrdat.

Možná to je tím, že stárnu, a i co se sportu týče, začínám trpět oblíbeným nic už nebude takový jako kdysi. Když jsme vyhráli MS ve Vídni či nečekaně triumfovali na OH v Naganu, byl jsem z výkonu našich sportovních komentátorů nadšen. Líbilo se mi, jak spolu s národem prožívají vypjaté historické okamžiky, jak ve správných chvílích dávají průchod svým emocím. Památné výroky vítej zlatý hattricku či otvíráme zlatou bránu tehdy přesně trefily míru vkusu i náladu hokejového národa.

Bohužel — stejně jako naši gladiátoři, kteří od té doby podobně významného úspěchu nedosáhli, trpí i naši kometátoři podobnou impotencí — či spíše marnou snahou obnovit dávno zašlou slávu. Za poslední cca tři roky jsou pro mě přímé přenosy často utrpením. Stále více mimoňské žbrebtání se naši chlapci z komentátorského stanoviště snaží marně vyšperkovat nejen různými vymoženostmi typu elektronická tužka, ale hlavně tu a tam nevhodně vypuštěnou pravidelnou dávkou emocí či familiárnosti. Jakoby definitvně zabloudili od té tenké hranice mezi seriózním komentářem a vhodně umístěným citovým výlevem. V dnešním zápase se mi z toho už místy málem zvedal kufr. Péťa „udavač“ Vichnar klidným hlasem popisuje situaci v našem útočném pásmu Puk má prospal, nahrává Strakovi, ten obchází Roache, hledá Jágra, Jágr krouží s pukem..., a najednou mu rádoby omylem přeskočí hlas a vykvíkne: Pojď, Jardo, zkus to! Jarda má ale zlomený malíček, a tak se jen nechá poslušně odzbrojit a jde střídat. Ale co, hlavně že jsme postoupili.

Po náročnem odpoledni jsem vyrazil doplnit zásoby do blízkého konzumu. Stojím si tak ve frontě a přemýšlím o svém (poznámkovém) aparátu, když tu se rozrazí dveře a do obchodu ležérním krokem vpluje dvojice opradu hustých mladíků. Nagelované vlasy, sluneční brýle za 5 tisíc, levisky pětsetjedničky, nejnovější pumy a masivní zlaté řetězy. Celá fronta pobaveně sleduje, jak si to štrádují k polkladně. Milá postarší prodavačka nastraží slechy, aby přes ševelící dav vyslechla prosbu těchto dvou fešáků. Paní, můžu se jen informovat? Ale jistě, ptejte se mladý muži. Máte prosimvás doutníky? Jestli máme dudlíky??? Nee, doutníky... Tak ty nemáme taky...

A jak to bylo dál? Celá frotna se válí smíchy po zemi a před chvílí namachrovaní hezouni odcházejí se sklopenýma ušima pryč. Ze zadní místnosti obchodu přichází prodavaččina matka (70) a ptá se smějící dcery, co že se stalo. Ále, byli tady takoví dva mladící a ptali se, jestli nemám doutníky. A já jim rozuměla dudlíky! Bodejť, nepodiví se ani na chvilku stará žena, dyť je to obojí skoro stejný, navíc se to taky strká do pusy...