Když se podaří, co se dařit má!

aneb jak vyhodit dvaapůltisíce oknem…

Posledních cca rok si těžko zvykám na to, že někteří lidé, nemajíce potřebnou míru empatie a sociální inteligence, jdou tak daleko, jak jim to jen umožníte. Čtvrteční anabáze s Milkou a Papežem mě ale přesvědčila o tom, že je třeba rázně zakročit. V pátek jsem vyčkal Papežova příchodu a jakmle mi dal záminku, velmi důkladně jsem mu vystvětlil, že na mně si svoje domácí a pracovní mindráky vylejvat nebude. A celý den byl v práci klid a mír.

Zato jinde :). Po obědě mě měl navštívít jeden kamarád, abych mu pomohl vyřešit jistý technický problém. Rozhodl jsem se, že spojím příjemné s užitečným, vyzvednu ho na metru a přeparkuju auto, které jsem musel kvůli nedostatku místa zanechat v podzemních garážích blízkého obchodního centra. Sjeli jsme po eskalátorech na místo určení a vzhledem k jeho dýchacím obtížím jsem se vydal pro vozidlo sám. Ale ouha, místo, kde jsem stoprocentně ráno zaparkoval, zelo prázdnotou. Prošel jsem si okolí, abych se ujistil, že jsem opravdu na správné lokaci, ale auto nikde. Trochu ve mě hrklo... Ale pro jistotu sem se vydal o poschodí níže a tam se auto samozřejmě vesele schovávalo. Trochu trapas, ale co, to lepší mělo teprve přijít.

Deset minut poté jsme už vjížděli do garáží naší firmy. Stání, na které obvykle zajíždím jen s menšími obtížemi, se teď zdálo nedosažitelné. Po pěti minutách hraní s jedničkou, zpátečkou a volantem sem už byl solidně rozhozenej. Místo abych v klidu vyjel do uličky a najel si znovu a lépe, začal sem popojíždět tam a zpět ještě rychleji. No a když už sem myslel, že jsem skoro tam, že si ještě jednou couvnu a dorovnám to, sešlápl jsem plyn a při couvání se ozval nepříjemný zvuk laku, jak se dře o betonový sloup. Krásně jsem si skoro ulomil zpětné zrcátko.

Je to zvláštní, ale když jedu v autě sám, nikdy se mi nic podobného nestane. Jsem maximálně obezřetný a ledově klidný. Dokonce ani nebloudím a jednou nalezenou cestu si pamatuji. Ale s některými lidmi na místě spolujezdce mi prostě chvilku trvá, než najdu potřebnou řidičskou pohodu —prostě mi nosí smůlu. No tak či tak, byla to moje první „nehoda“ po třech letech. Doufám, že jsem si to tím odbyl a zase bude pár let klid…

Vzal jsem to překvapivě v klidu. Decentně jsem si na sebe zanadával, pomohl kamarádovi vyřešit jeho problém a vydal se s autem do servisu. Výměna zrcátka trvala asi 2 minuty, práci mi neúčtovali (že prý je auto v záruce), takže sem hubenější jen o 1200 za nové sklo a 1400 za kryt. Mechanika zůstala naštěstí nepoškozená, ušetřil sem cca 8 tisíc… O patnáct minut později jsem znovu vjížděl do našich garáží. Tentokrát jsem zaparkoval napoprvé a s milimetrovou přesnostní, cheche…